Náhodou jsem otevřela dopis pro svého manžela. Po přečtení jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív…
„Proč jsi mi to neřekl?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a v ruce jsem pevně svírala bílou obálku. Stála jsem uprostřed kuchyně, kde ještě voněla ranní káva, a dívala se na Petra, svého manžela, který právě přišel z práce. Jeho pohled sklouzl z mé tváře na dopis, který jsem držela. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív.
Všechno začalo úplně obyčejně. Listonoš nám do schránky hodil další hromadu pošty – reklamy, složenky, výpisy z banky. V rychlosti jsem je všechny popadla a mezi nimi zahlédla elegantní bílou obálku bez loga, jen s Petrovým jménem. Nevím proč, ale něco mě na ní zarazilo. Byla už lehce natržená, jako by ji někdo chtěl otevřít a pak si to rozmyslel. Možná jen chyba na poště, říkala jsem si. Ale zvědavost byla silnější.
Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a opatrně obálku otevřela. Uvnitř byl krátký dopis psaný ženskou rukou: „Petře, už nemůžu dál čekat. Musíme to vyřešit. Ozvi se mi co nejdřív. Jana.“
V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Jana? Kdo je Jana? Proč píše mému manželovi tak důvěrně? V hlavě mi začaly vířit myšlenky – nevěra? Tajemství? Něco z minulosti? Vzpomněla jsem si na poslední měsíce – Petr byl často zamyšlený, trávil víc času v práci, večery u televize byly tiché a chladné. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by…
Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Když Petr večer přišel domů, nemohla jsem to vydržet a hned na něj vyjela s otázkou. „Proč jsi mi to neřekl?“
Petr zbledl a chvíli mlčel. Pak si sedl ke stolu naproti mně a dlouho se díval do stolu. „To není tak, jak si myslíš,“ začal tiše.
„Tak jak to je?“ skoro jsem křičela.
„Jana je moje sestra,“ vydechl nakonec. „Má problémy… s penězi, s bývalým manželem… Nechtěla tě tím zatěžovat.“
Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Nikdy mi o žádných problémech své sestry neřekl. Vždycky jsme si všechno říkali – nebo jsem si to aspoň myslela. Najednou se mezi nás vkradla nedůvěra a já cítila, jak se mi bortí půda pod nohama.
Další dny byly plné napětí. Petr byl odtažitý, já podezřívavá. Začala jsem si všímat detailů – jeho častých odchodů z domu, tajemných telefonátů, krátkých zpráv na mobilu. Když jsem se ho ptala, vždycky měl nějakou výmluvu.
Jednoho večera jsem nevydržela a zavolala Janě sama. „Ahoj Jano, tady Eva… můžeme si promluvit?“
Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak Jana tiše řekla: „Petra nech být… On ti to vysvětlí.“
Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct.
Byla jsem zoufalá. V hlavě mi běžely nejhorší scénáře – má Petr milenku? Lže mi celou dobu? Nebo je opravdu všechno jinak?
Jednoho rána jsem našla Petra sedět v obýváku s hlavou v dlaních. „Evo, musím ti něco říct,“ začal zlomeným hlasem.
„Jana není jen moje sestra… Je to moje dcera z prvního vztahu,“ přiznal se mi po dlouhém mlčení.
Zůstala jsem sedět jako opařená. Vždycky mi tvrdil, že žádné děti nemá! Najednou mi došlo všechno – proč byl poslední měsíce tak nervózní, proč tajil telefonáty i dopisy.
„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zašeptala jsem.
„Bál jsem se… Že mě opustíš. Že ti zničím život,“ odpověděl tiše.
V tu chvíli se ve mně mísila zloba, smutek i lítost. Tolik let jsme spolu žili ve lži? Nebo to byla jen jeho snaha chránit mě před pravdou?
Následující týdny byly peklo. Každý den jsme se hádali kvůli maličkostem, spali jsme odděleně a doma panovalo napětí, které by se dalo krájet. Naše dcera Anička začala být smutná a uzavřená – cítila, že něco není v pořádku.
Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela: Mám mu odpustit? Je možné začít znovu po tolika lžích? Nebo mám odejít a začít nový život sama?
Možná právě teď potřebuju slyšet váš názor… Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec znovu věřit člověku, který vám tolik let něco tajil?