Když máma zradí: Příběh o rodinné loajalitě a bolesti

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ vykřikla jsem do ticha našeho bytu na sídlišti v Brně. Moje hlasité vzlyky se odrážely od stěn, zatímco máma stála u kuchyňské linky, zády ke mně, ruce sevřené v pěst. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hroutí svět. Bylo mi osmnáct a právě jsem zjistila, že máma dala peníze, které šetřila na mé studium, své sestře Aleně – mé tetě, která byla vždycky v problémech.

„Janičko, Alena to potřebovala víc než ty. Víš přece, jak je na tom s tím rozvodem…“ začala máma tiše, ale já ji nenechala domluvit.

„A co já? Co moje sny? Ty na nich nezáleží?“

V tu chvíli jsem poprvé v životě pochopila, že pro mou mámu znamená rodina něco jiného než pro mě. Pro ni byla rodina hlavně její sestra – já jsem byla až druhá v pořadí. Ten večer jsem odešla z domova a několik dní spala u kamarádky Lucie. Byla to ona, kdo mě držel nad vodou, když jsem měla pocit, že se dusím vlastními slzami.

Vzpomínám si na dětství – na Vánoce, kdy teta Alena přišla vždycky pozdě a máma jí schovávala porci bramborového salátu. Na letní prázdniny na chalupě v Beskydech, kde jsem musela sdílet pokoj s Aleninou dcerou Klárou, která mi brala oblečení a smála se mi za zády. Máma vždycky říkala: „Musíš být velkorysá, Janičko. Klára to nemá doma lehké.“ Ale já jsem to nikdy nechápala. Proč mám být pořád ta silnější? Proč musím ustupovat?

Když mi bylo patnáct, táta nás opustil. Máma se zhroutila a já se snažila být oporou. Vařila jsem večeře, starala se o domácnost a doufala, že mě máma konečně ocení. Ale pokaždé, když zazvonil telefon a na displeji bylo „Alena“, máma všechno pustila z ruky a běžela jí pomáhat. Já zůstávala sama s úkoly a prázdnou lednicí.

Jednou v zimě jsem měla horečku a potřebovala jsem jít k lékaři. Máma ale byla s Alenou na úřadě kvůli jejím alimentům. Ležela jsem doma pod dekou a přemýšlela, jestli bych byla radši někde jinde. Když přišla večer domů, jen mě pohladila po vlasech a řekla: „Promiň, Janičko. Alena mě potřebovala.“

Po maturitě jsem chtěla studovat psychologii na Masarykově univerzitě. Máma mi slíbila, že mi pomůže s financemi – šetřila každou korunu, abych mohla bydlet na koleji. Jenže pak přišel ten den, kdy mi oznámila, že peníze dala Aleně na právníka kvůli rozvodu. „Ty si poradíš,“ řekla mi tehdy. „Jsi silná holka.“

Byla jsem vzteklá i zoufalá zároveň. Cítila jsem se zrazená vlastní matkou. Lucie mě objala a šeptala: „Nesmíš si to brát tak k srdci. Tvoje máma je prostě taková.“ Ale jak si to nemám brát k srdci? Vždyť je to moje máma!

Následující roky byly těžké. Pracovala jsem brigádně v kavárně u Svoboďáku a studovala dálkově. Každý měsíc jsem počítala každou korunu. Máma mi občas volala – většinou když potřebovala pohlídat mladšího bratrance nebo pomoct s úklidem po Alenině stěhování. Nikdy se nezeptala, jak se mám já.

Jednou v létě jsem seděla s Lucií u Svratky a dívala se na odrazy světel ve vodě. „Víš,“ řekla jsem jí tiše, „někdy mám pocit, že kdybych zmizela, máma by si toho ani nevšimla.“ Lucie mě chytla za ruku: „To není pravda. Ale chápu tě.“

Když mi bylo dvacet pět, dostala jsem nabídku práce v Praze. Byla to šance začít znovu – daleko od rodinných dramat. Máma mě prosila, abych zůstala: „Alena teď potřebuje pomoct s Klárou…“ Ale já už měla dost.

„Mami,“ řekla jsem jí tehdy naposledy do očí, „celý život dáváš přednost Aleně přede mnou. Já už takhle žít nechci.“

Odešla jsem do Prahy a začala nový život. Bylo to těžké – často jsem plakala do polštáře a přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Ale poprvé v životě jsem cítila svobodu.

Po několika letech mi máma napsala dopis: „Janičko, promiň mi všechno. Neuměla jsem být dobrou mámou. Měla jsem strach o Alenu, protože ona byla vždycky slabší… Ale tebe jsem tím ztratila.“

Četla jsem ten dopis pořád dokola a nevěděla, co odpovědět. Můžu jí někdy odpustit? Můžu zapomenout na všechny ty roky bolesti?

Dnes je mi třicet dva let a mám vlastní rodinu. Snažím se být jinou mámou pro svou dceru Barunku – dávám jí lásku i pozornost, kterou jsem sama postrádala.

Někdy si ale v noci lehnu vedle ní a ptám se sama sebe: Je možné opravdu odpustit? A znamená rodina vždycky loajalitu – nebo je někdy lepší chránit sám sebe?