Už se sem nikdy nevrátím: Den, kdy se moje rodina rozpadla

„Tak už pojď, Hanko, nebo přijdeme pozdě a mamka bude zase remcat,“ ozval se Petr netrpělivě z předsíně. S povzdechem jsem si natáhla kabát a naposledy se podívala do zrcadla. V očích mi probleskla nejistota. Nedělní obědy u jeho rodičů byly vždycky jako chůze po tenkém ledě. Věděla jsem, že dnes to nebude jiné.

Cestou autem jsme mlčeli. Petr se soustředil na řízení, já na své myšlenky. V hlavě mi zněla slova jeho matky z minula: „No jo, Haničko, ty tvoje nápady… Ale u nás v rodině to děláme jinak.“ Vždycky jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá. Že nikdy nebudu ta správná snacha.

Když jsme dorazili do paneláku na Jižním Městě, už na nás čekali. Tchyně Marie otevřela dveře dřív, než jsme zazvonili. „No konečně! Polévka už skoro vystydla,“ vyštěkla místo pozdravu. Petr se usmál a políbil ji na tvář. Já jen tiše kývla.

U stolu bylo dusno. Tchán František mlčky srkal vývar, Petr se snažil udržet konverzaci o počasí a já cítila, jak mi v břiše roste knedlík úzkosti. Marie mě několikrát sjela pohledem od hlavy k patě. „A co práce, Hanko? Už sis našla něco pořádného?“ zeptala se najednou ostře.

„Pracuju pořád v knihovně,“ odpověděla jsem tiše.

„No jo, knihovna… To je takové… no, aspoň máš čas na domácnost,“ pronesla sarkasticky a významně se podívala na Petra.

Petr se ošil. „Mami, Hanka dělá, co ji baví.“

Marie mávla rukou. „Bavit se můžeš ve volném čase. Život není jen o tom dělat, co tě baví.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Po obědě jsme seděli v obýváku. Marie začala vytahovat staré fotky a vzpomínat na Petrovo dětství. „Pamatuješ, jak jsi byl malý a všechno jsi mi říkal? Teď už mi nic neřekneš. Ani nevím, jestli jste šťastní.“

Petr se zamračil. „Mami, proč to říkáš?“

Marie si povzdechla: „Protože mám pocit, že se nám vzdaluješ. Od té doby, co jsi s Hankou…“

Ztuhla jsem. Tchán František se poprvé ozval: „Marie, nech toho.“

Ale ona pokračovala: „Já jen chci vědět, jestli je všechno v pořádku. Hanka je taková uzavřená…“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Možná jsem uzavřená proto, že se tu necítím vítaná,“ vyhrkla jsem.

V místnosti zavládlo hrobové ticho.

Marie se zatvářila dotčeně: „To myslíš vážně? My jsme tě přijali jako vlastní.“

„To si nemyslím,“ zašeptala jsem.

Petr mě chytil za ruku: „Hani…“

Ale já už nemohla dál mlčet: „Celou dobu mám pocit, že vás zklamávám. Že nejsem dost dobrá pro vašeho syna.“

Marie vstala od stolu: „Tak tohle jsem si nezasloužila! Já se snažím držet rodinu pohromadě a ty mě tady obviňuješ?“

František tiše řekl: „Marie, nech ji být.“

Ale ona už byla v ráži: „Víš co? Jestli ti tu není dobře, tak sem nechoď!“

V tu chvíli jsem vstala i já. „Dobře. Už sem nikdy nepřijdu.“

Petr zůstal sedět jako opařený. Marie začala plakat a František jen zavrtěl hlavou.

Vyšla jsem z bytu a zabouchla za sebou dveře. Na chodbě jsem se rozbrečela.

Petr za mnou vyběhl až po chvíli. „Hani, počkej…“

„Nech mě být,“ vzlykla jsem.

„Tohle přece nemyslíš vážně…“

„Myslím! Už nikdy tam nechci jít! Nikdy!“

Cestou domů jsme nemluvili. Doma jsem si sedla na gauč a dlouho jen koukala do prázdna. Petr chodil po bytě sem a tam.

„Co teď budeme dělat?“ zeptal se nakonec tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Petr chodí k rodičům sám. Já už nikdy nepřekročila práh jejich bytu.

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem to neměla vydržet kvůli Petrovi. Ale pak si vzpomenu na ten pocit ponížení a vím, že bych to nezvládla.

Rodina – to slovo pro mě ztratilo svůj lesk. Možná jednou odpustím. Možná ne.

Ale ptám se vás: Dá se vůbec odpustit těm, kteří nás zranili nejvíc? Nebo je lepší odejít a chránit si vlastní srdce?