Jak jsem se rozhodla postarat o svého bratra: Příběh desetileté holky z Brna, který změnil naši rodinu

„Mami, tati, já se o Tomáška postarám, až budete staří,“ vyhrkla jsem jednou večer u večeře a v místnosti zavládlo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Mamka upustila lžíci do talíře a táta se na mě podíval, jako bych právě oznámila, že chci letět na Mars. Bylo mi teprve deset, ale v tu chvíli jsem byla rozhodnutá víc než kdy jindy.

Tomášek je můj mladší bráška. Narodil se s dětskou mozkovou obrnou a nikdy nebude chodit ani mluvit jako ostatní děti. Každý den ho vozím na vozíčku do školy, pomáhám mu s jídlem a večer mu čtu pohádky. Někdy mám pocit, že mu rozumím víc než kdokoliv jiný. Lidi na ulici na nás často koukají divně, někdy dokonce šeptají nebo se posmívají. Ale já vím, že Tomášek je ten nejstatečnější kluk na světě.

Ten večer u stolu jsem cítila, jak mi buší srdce až v krku. Mamka se rozbrečela a táta jen mlčky seděl. „Kájo, tohle není tvoje povinnost,“ řekl nakonec tiše. „Jsi ještě dítě.“

Ale já už dávno nebyla obyčejné dítě. Každý den jsem viděla, jak je mamka unavená, jak táta zůstává déle v práci, aby bylo na rehabilitace a speciální pomůcky. Slyšela jsem jejich noční rozhovory za zavřenými dveřmi: „Co bude s Tomáškem, až my nebudeme?“

Jednou jsem zaslechla mamku plakat v koupelně. Stála jsem za dveřmi a slyšela její zoufalý šepot: „Nechci, aby Kája musela obětovat svůj život.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není jen o mně nebo Tomáškovi. Je to o celé naší rodině.

Ve škole jsem měla kamarádku Lucku. Jednou mi řekla: „Proč si prostě nehraješ jako ostatní? Proč pořád musíš být doma?“ Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Nikdo z mých spolužáků nechápal, jaké to je mít doma bráchu, který potřebuje pomoc i s tím nejmenším.

Jednoho dne jsme měli ve škole projekt o rodině. Všichni kreslili obrázky svých rodičů a sourozenců. Já nakreslila Tomáška na vozíčku a sebe vedle něj. Paní učitelka se mě zeptala: „A co bys chtěla dělat, až budeš velká?“ Odpověděla jsem bez váhání: „Chci být fyzioterapeutka, abych mohla Tomáškovi pomáhat.“

Doma jsem pak slyšela, jak si rodiče povídají: „Možná jsme jí toho naložili moc.“ Ale já jsem to tak necítila. Chtěla jsem být pro Tomáška oporou. On byl moje slunce i když venku pršelo.

Jednoho dne přišla do školy sociální pracovnice a povídala nám o dětech s postižením. Někteří spolužáci se smáli nebo dělali grimasy. Mně bylo do breku. Večer jsem to vyprávěla doma a mamka mě objala tak silně, až jsem nemohla dýchat.

Někdy mám vztek. Na svět, na osud, na lidi kolem. Proč zrovna my? Proč zrovna Tomášek? Ale pak vidím jeho úsměv a vím, že bych ho za nic na světě nevyměnila.

Jednou jsme šli s tátou do obchodu a prodavačka se mě zeptala: „To je váš bratr? To musí být těžké.“ Táta jen přikývl a já cítila zvláštní pýchu i smutek zároveň.

Nejtěžší chvíle přišla loni v zimě. Mamka onemocněla a já musela převzít většinu péče o Tomáška. Bylo mi teprve jedenáct. Každé ráno jsem ho oblékala, krmila a připravovala do školy. Táta byl zoufalý, nevěděl, co dřív. Jednou večer mi řekl: „Kájo, jsi naše hrdinka.“

Ale já se necítila jako hrdinka. Byla jsem unavená, smutná a někdy i naštvaná na celý svět. Ale nikdy bych Tomáška neopustila.

Když se mamka uzdravila, sedli jsme si všichni ke stolu a táta řekl: „Musíme si promluvit o budoucnosti.“ Všichni jsme plakali – štěstím i strachem zároveň.

Dnes už je mi dvanáct a vím jedno – nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí postarat se o bráchu. Možná přijdu o spoustu věcí, které mají jiné děti samozřejmé. Ale mám něco mnohem cennějšího – lásku a odvahu.

Někdy si ale kladu otázku: Je správné chtít nést takovou zodpovědnost už jako dítě? A co byste udělali vy na mém místě?