Když se domov změní v bitevní pole: Příběh o tchyni, která rozložila naši rodinu

„Tohle je můj dům a já tu budu dělat pořádek, jak uznám za vhodné!“ slyšela jsem z kuchyně hlas Marie, mé tchyně, která právě s hlasitým bouchnutím postavila hrnec na sporák. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že už nejsem paní svého domova. Stála jsem v předsíni s taškou plnou nákupu a v hlavě mi vířily myšlenky: Jak jsme se sem dostali? Kdy se z našeho bytu stal její hrad?

Petr, můj manžel, seděl v obýváku a předstíral, že čte noviny. Věděla jsem, že slyší každé slovo, ale stejně jako poslední měsíce mlčel. „Petře, můžeš mi pomoct s nákupem?“ zavolala jsem. „Maminka už to zařídila,“ odpověděl bez pohledu na mě. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždycky jsem byla ta, kdo držel rodinu pohromadě, kdo vařil, uklízel, plánoval výlety. Ale od chvíle, kdy se Marie nastěhovala po smrti tchána k nám, všechno se změnilo.

Marie byla vždycky dominantní žena. Už na svatbě mi šeptala do ucha: „Petr je můj jediný syn, nikdy ho nenechám trpět.“ Tehdy jsem to brala jako mateřskou starost. Dnes vím, že to byla výhrůžka.

Začalo to nenápadně. „Janičko, to prádlo jsi pověsila špatně,“ opravovala mě. „Takhle se svíčková nedělá,“ komentovala moje vaření. Petr se vždycky jen usmál: „To víš, maminka je zvyklá jinak.“ Ale když mi začala přerovnávat skříně a vyhazovat moje oblíbené hrníčky s tím, že „jsou kýčovité“, začala jsem cítit vztek i bezmoc.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Slyšela jsem, jak Marie v kuchyni šeptá Petrovi: „Ta tvoje Jana je nějaká citlivka. Měla by být ráda, že tu nejsem pořád.“ Petr jí odpověděl: „Mami, prosím tě…“ Ale nikdy mě nebránil. Nikdy.

Začala jsem být podrážděná i na děti. Malý Honzík mi jednou řekl: „Maminko, proč jsi pořád smutná?“ A já neměla sílu odpovědět. Všechno se točilo kolem Marie – co chce jíst, kdy potřebuje ticho na odpolední spánek, jak má být poskládané nádobí v myčce.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Marie mluvit do telefonu: „Ta Jana je neschopná hospodyňka. Nevím, co na ní Petr vidí.“ V tu chvíli mi praskly nervy. Vtrhla jsem do kuchyně: „Proč o mně takhle mluvíte? Co vám vadí?“ Marie se na mě podívala s ledovým klidem: „Já jen říkám pravdu. Petr si zaslouží lepší ženu.“ Petr přišel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem měla slzy v očích. „Mami, Jano… nechte toho,“ zamumlal a odešel zpátky k televizi.

Začala jsem uvažovat o rozvodu. Každý večer jsem si psala do deníku: „Ještě jeden den to vydržím kvůli dětem.“ Ale pak přišel zlom. Marie jednou večer řekla Honzíkovi: „Víš, kdybych tu nebyla já, tak bys neměl teplou večeři.“ To už bylo moc. Vzala jsem děti a odešla na noc k mojí mamince.

Moje maminka mě objala a řekla: „Janičko, musíš si stát za svým. Tohle není život.“ Poprvé po dlouhé době jsem cítila podporu. Další den jsem Petrovi napsala dopis: „Buď budeme rodina my tři – ty, já a děti – nebo odejdu natrvalo.“ Petr přišel večer domů s výrazem provinilého kluka. „Jano, já nevím, co mám dělat. Maminka nemá kam jít…“

„A co my? Máme žít v jejím stínu?“ křičela jsem zoufale. Děti plakaly v ložnici. Marie stála za dveřmi a poslouchala.

Následující týdny byly peklo. Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Marie hrála oběť – kašlala nahlas, stěžovala si sousedkám na „zlou snachu“. Já jsem hubla, nemohla spát a začala brát prášky na uklidnění.

Jednoho dne mi kolegyně v práci řekla: „Jano, nejsi sama. Moje kamarádka si prošla tím samým.“ Začala jsem hledat pomoc – psycholožku, podpůrné skupiny na internetu. Zjistila jsem, že nejsem jediná žena v Česku, která bojuje s toxickou tchyní.

Po půl roce trápení jsem se rozhodla odejít. Sbalila jsem dětem věci a odstěhovala se k mamince. Petr mi volal každý večer: „Jano, vrať se… Maminka je teď nemocná…“ Ale já už nemohla.

Dnes žiju sama s dětmi v malém bytě na sídlišti v Brně. Není to lehké – peněz je málo, práce hodně a večery jsou někdy osamělé. Ale mám klid. Děti se smějí a já zase dýchám.

Občas přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Měla jsem bojovat víc? Nebo odejít dřív? Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl obětovat vlastní štěstí kvůli rodině?