„Rozhodla jsem se splatit vše, co dlužím svým rodičům“: Už mě unavuje, jak se ke mně rodina chová

Vyrůstala jsem s pocitem vděčnosti vůči svým rodičům, Evženovi a Noře. Pracovali neúnavně, aby zajistili mě a mou mladší sestru Elišku. Můj otec Evžen měl dvě zaměstnání, zatímco má matka Nora se starala o domácnost a kdykoli mohla, přivydělávala si na částečný úvazek. Často nám připomínali své oběti, zejména při rodinných setkáních nebo kdykoli jsme požádali o něco navíc.

Jako dítě jsem si toho moc nevšímala. Věřila jsem, že je normální, aby rodiče připomínali svým dětem těžkosti, které prožili. Ale jak jsem stárla, neustálé připomínky se začaly cítit jako břemeno. Každý můj úspěch byl zastíněn jejich oběťmi. Když jsem dostala dobré známky, bylo to díky tomu, že tvrdě pracovali na tom, abych měla dobré vzdělání. Když jsem získala slušnou práci, bylo to díky tomu, že mi vštípili silnou pracovní morálku.

Zlom nastal, když jsem absolvovala vysokou školu. Pracovala jsem na částečný úvazek a vzala si studentské půjčky na pokrytí svých výdajů, ale moji rodiče stále významně přispívali. Na mé promoci místo toho, aby oslavovali můj úspěch, využili příležitosti k tomu, aby všem připomněli, kolik pro mě obětovali. Bylo to ponižující.

Krátce po promoci jsem se odstěhovala a našla si práci v jiném městě. Doufala jsem, že vzdálenost pomůže zmírnit napětí, ale jen to situaci zhoršilo. Každý telefonát s rodiči se změnil v citové vydírání. Ptali se na mou práci, plat a pak nenápadně (nebo ne tak nenápadně) mi připomínali, kolik utratili za mé vzdělání a výchovu.

Jednoho dne, po zvlášť vyčerpávajícím rozhovoru s matkou, jsem se rozhodla, že mám dost. Sedla jsem si a spočítala všechny peníze, které na mě za ta léta utratili—školné, životní náklady, dokonce i náklady na mou výchovu od narození. Byla to ohromující částka, ale byla jsem odhodlaná splatit každý cent.

Zavolala jsem rodičům a řekla jim o svém rozhodnutí. Nejprve byli zaskočeni. Můj otec se snažil to zlehčit smíchem a říkal, že rodiče neočekávají od svých dětí splácení. Ale já trvala na svém. Řekla jsem jim, že pokud mi budou neustále připomínat své oběti, pak jim vše splatím do posledního haléře, abychom konečně mohli mít vztah bez pocitu viny a závazků.

Začala jsem jim posílat měsíční platby. Zpočátku to nebylo moc, ale bylo to něco. Moji rodiče byli zmatení a zranění mým rozhodnutím. Nechápali, proč to dělám. Ale pro mě to bylo osvobozující. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mám kontrolu nad svým osudem.

Nicméně napětí v našem vztahu jen rostlo. Moji rodiče se stali odtažitými a chladnými. Rodinná setkání byla trapná a napjatá. Moje sestra Eliška se snažila zprostředkovat smír, ale byla chycena uprostřed. Nechápala, proč nemohu věci nechat být.

Poslední rána přišla, když můj otec onemocněl. Byl diagnostikován s vážnou nemocí a potřeboval drahou léčbu. Navzdory našemu napjatému vztahu jsem nabídla pomoc s lékařskými účty. Ale moji rodiče mou pomoc odmítli. Řekli, že nechtějí mé peníze; chtěli zpět svou dceru.

Tehdy jsem si uvědomila, že žádné množství peněz nemůže napravit škody, které byly způsobeny. Můj pokus splatit rodičům jejich oběti nás jen více rozdělil. Vina a zášť, které se za ta léta nahromadily, vytvořily propast, kterou se zdálo nemožné překlenout.

Na konci jsem ztratila nejen své rodiče, ale i část sebe sama. Váha jejich obětí zničila jakoukoli šanci na normální vztah. A teď, když sedím sama ve svém bytě, přemýšlím, jestli vůbec někdy existoval způsob, jak věci napravit.