Dědictví, které roztrhalo mou rodinu: Příběh peněz, lásky a zrady

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Ten byt byl přece určený pro mě, vždyť babička to říkala tolikrát!“ křičela jsem přes slzy na svého bratra, zatímco jsme stáli v obýváku babiččina bytu, kde ještě voněla její levandulová voda. Martin stál u okna, ruce zaťaté v pěst, a jeho tvář byla tvrdá jako kámen. „Petro, je mi líto, ale máš jen svůj názor. V závěti je to jasně napsané – půlka mně, půlka tobě. A já ten byt prodám, potřebuju peníze.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Babička byla naše poslední opora po rozvodu rodičů. Byla to ona, kdo nás držel pohromadě, kdo nás učil péct štrůdl a kdo mi šeptal do ucha pohádky, když jsem nemohla spát. A teď? Teď jsme stáli proti sobě jako dva cizí lidé.

Všechno to začalo v den pohřbu. Seděli jsme s Martinem a mámou v kuchyni a mezi námi ležela obálka se závětí. Maminka byla bledá a ruce se jí třásly. „Babička chtěla, abychom zůstali spolu,“ řekla tiše. Ale když Martin přečetl závěť nahlas, bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. Byt na Vinohradech – ten krásný starý byt s parketami a výhledem na kostel – měl připadnout nám oběma napůl.

Zpočátku jsem si myslela, že to zvládneme. Že najdeme řešení. Ale Martin přišel hned druhý den s realitním makléřem a začal fotit pokoje. „Musíme to prodat, Petro. Já nemám kde bydlet a potřebuju peníze na rozjezd firmy.“

„Ale já tu chci zůstat! Vždyť tady je všechno – babiččina knihovna, její porcelán…“

„To jsou jen věci,“ mávl rukou Martin. „Ty si vezmi, co chceš. Já chci svůj podíl.“

Začali jsme se hádat každý den. Máma se snažila být prostředníkem, ale brzy to vzdala. „Jste dospělí, vyřešte si to sami,“ řekla jednou večer a odešla do svého bytu na druhém konci Prahy.

Bylo to jako zlý sen. Najednou mi začali volat vzdálení příbuzní – teta Jana z Plzně, kterou jsem neviděla roky, mi vyčítala, že jsem chamtivá. Bratranec Tomáš mi psal zprávy plné výčitek: „Babička by se za vás styděla.“

Jednoho dne jsem přišla do bytu a zjistila jsem, že Martin už odnesl některé obrazy a starožitné hodiny. Volala jsem mu vzteky bez sebe: „Jak jsi mohl? To byly babiččiny vzpomínky!“

„Mám na to právo,“ odpověděl klidně. „Chci jen spravedlivý podíl.“

Začala jsem mít noční můry. Zdálo se mi o babičce, jak sedí v křesle a pláče. Proč jsme se tak změnili? Kde se v nás vzala ta nenávist?

Jednou večer jsem seděla v kuchyni s mámou a popíjely jsme čaj. „Víš, Petro,“ řekla tiše máma, „peníze jsou jen papír. Ale rodina… tu už nikdy neslepíš dohromady, když ji jednou rozbiješ.“

Ale já už byla příliš unavená na smíření. S Martinem jsme si přestali volat úplně. Komunikovali jsme jen přes právníky.

Když přišel den prodeje bytu, stála jsem naposledy v babiččině ložnici a hladila její starou deku. Slzy mi tekly po tváři a cítila jsem prázdno. Vzala jsem si jen malou šperkovnici a knihu pohádek, kterou mi čítávala.

Martin přišel až na poslední chvíli. Nepodíval se mi do očí. Podepsali jsme papíry a každý šel svou cestou.

Dnes žiju v malém podnájmu na Žižkově a často přemýšlím: Stály ty peníze opravdu za to? Ztratila jsem bratra i kus sebe sama.

Někdy si říkám: Kdybych mohla vrátit čas… Udělala bych něco jinak? Nebo je rodina vždycky slabší než touha po penězích?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že dědictví může rodinu spojit – nebo ji vždycky roztrhá na kusy?