Matčina lež: Jak jsem přišel o peníze i důvěru

„Davide, prosím tě, musíš mi pomoct. Jde mi o život.“ Její hlas zněl naléhavě a já jsem v tu chvíli neváhal ani minutu. Máma seděla u kuchyňského stolu, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. „Doktoři říkali, že pokud nepůjdu na tu operaci co nejdřív, může to být špatné. Ale nemám na to peníze…“

Byl jsem jedináček. Táta nás opustil, když mi bylo deset, a od té doby jsme byli jen my dva. Máma pro mě vždycky byla vším, a i když jsme neměli moc peněz, snažila se mi dát všechno. Proto jsem ani na vteřinu nezapochyboval, když mě požádala o pomoc. „Mami, udělám cokoliv. Najdu způsob.“

Dva týdny nato jsem stál v bance na Andělu a podepisoval smlouvu na půjčku 350 000 korun. Srdce mi bušilo až v krku, ale říkal jsem si, že to dělám pro rodinu. Pro ni. Peníze jsem jí předal ještě ten večer. Objala mě a slíbila, že mi všechno vrátí, až se zotaví a vrátí se do práce.

Jenže pak se něco změnilo. Máma přestala zvedat telefon, když jsem volal. Odpovídala jen krátkými zprávami: „Jsem unavená, ozvu se později.“ Nebo: „Teď nemůžu mluvit.“ Po týdnu mlčení jsem za ní přijel domů. Byt byl prázdný. Sousedka paní Novotná mi řekla, že ji viděla s kufrem nastupovat do taxíku.

Začal jsem mít strach. Volal jsem do nemocnice, kde měla být objednaná na zákrok. Nikdo o ní nic nevěděl. „Paní Vondráčková? Ne, ta tu žádnou operaci nemá,“ odpověděla sestra.

V noci jsem nemohl spát. Hlavou mi běžely nejhorší scénáře – co když se jí něco stalo? Co když… Ale pak jsem na Facebooku uviděl fotku. Máma na pláži v Chorvatsku, v ruce drink, kolem ní parta jejích kamarádek – Jarka, Milena a Zuzka. Smály se do objektivu.

Zavolal jsem jí okamžitě. „Mami, co to má znamenat?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Davide, potřebovala jsem si odpočinout. Celý život jsem dřela jen pro tebe…“

„Za moje peníze? Za peníze na operaci?“ křičel jsem do telefonu.

„To není tak jednoduché,“ začala vysvětlovat, ale já už ji neposlouchal. V hlavě mi hučelo a cítil jsem, jak se mi hroutí svět.

Další týdny byly peklo. Každý měsíc mi z účtu odcházely splátky půjčky a já musel brát přesčasy v práci ve skladu s elektronikou. Kamarádi se mě ptali, proč vypadám tak zničeně, ale já se styděl říct pravdu.

Jednou večer přišla máma domů. Sedla si ke mně do kuchyně a začala brečet. „Davide, promiň mi to… Já už nevěděla, jak dál. Všechno mě tížilo a chtěla jsem aspoň jednou v životě zažít něco hezkého.“

„A co já? Myslíš, že mě netíží ty dluhy? Že mě nebolí tvoje lež?“ vybuchl jsem.

„Já ti to vrátím… Najdu si práci…“

„To není jen o penězích! Ztratila jsi moji důvěru.“

Následující týdny jsme spolu skoro nemluvili. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Máma si našla brigádu v pekárně, ale peníze sotva stačily na nájem.

Jednou večer přišla domů později než obvykle a vypadala unaveněji než kdy dřív. „Davide, dneska mě vyhodili,“ řekla tiše.

„A co teď?“ zeptal jsem se bez emocí.

„Nevím…“

Začal jsem přemýšlet o tom, jestli jí někdy dokážu odpustit. Kamarád Petr mi řekl: „Hele, je to tvoje máma. Možná udělala chybu, ale pořád je to rodina.“ Jenže já měl pocit, že už nikdy nebudu moct nikomu věřit.

Jednoho dne mi přišel dopis z banky – pokud nezaplatím další splátku včas, hrozí mi exekuce. Seděl jsem v kuchyni a díval se na mámu, která tiše plakala nad hrnkem čaje.

„Mami… proč jsi mi to udělala?“ zeptal jsem se naposledy.

Mlčela dlouho. Pak jen zašeptala: „Chtěla jsem být šťastná… alespoň jednou.“

Dnes už spolu zase mluvíme, ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Každý měsíc platím dluhy za její sen o štěstí a přemýšlím, jestli někdy najdu sílu odpustit.

Možná je rodina opravdu to nejcennější, co máme – ale co když právě rodina nejvíc bolí? Co byste udělali vy na mém místě?