„Jestli chceš rozhodovat, vrať se do svého!“ – Jak mě snacha vyhnala z rodinného stolu a co to znamená být babičkou v dnešní době

„Mami, prosím tě, už toho nech. Tohle je naše domácnost, ne tvoje!“ zasyčela na mě Petra, když jsem se snažila poradit, jak nejlépe dochutit svíčkovou. Stála jsem v kuchyni svého syna Tomáše, kde jsem byla zvyklá pomáhat od té doby, co se jim narodila malá Anička. Ale tentokrát to bylo jiné. Petra se na mě dívala s ledovým klidem a v očích jí hořel vzdor. „Jestli chceš rozhodovat, vrať se do svého!“ dodala ještě tišeji, ale o to důrazněji.

Zůstala jsem stát jako opařená. V ruce jsem držela vařečku a cítila, jak mi hoří tváře studem. Tomáš byl v obýváku a hrál si s Aničkou, nic netušil. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet, ale místo toho jsem položila vařečku na linku a beze slova odešla do předsíně. Oblékla jsem si kabát a potichu za sebou zavřela dveře. Venku byl sychravý listopadový večer, drobně mrholilo a já šla domů pěšky přes celé sídliště.

Celou cestu mi v hlavě zněla ta věta: „Jestli chceš rozhodovat, vrať se do svého.“ Vždyť já jsem jen chtěla pomoct! Celý život jsem dělala všechno pro rodinu – když byl Tomáš malý, byla jsem tu pro něj ve dne v noci. Když si bral Petru, vítala jsem ji s otevřenou náručí. A teď? Teď jsem přebytečná.

Doma bylo ticho. Sedla jsem si ke stolu a dívala se na prázdný talíř. Měla jsem připravený malý dortík – dnes byly moje narozeniny. Nikdo si nevzpomněl. Ani Tomáš, ani Petra. Jen Anička mi ráno poslala obrázek přes WhatsApp – srdíčko a nápis „Babičko, mám tě ráda“. To jediné mě drželo nad vodou.

Rozhodla jsem se, že si udělám malou oslavu sama. Nalila jsem si sklenku vína, zapálila svíčku a pustila si staré písničky od Hany Hegerové. S každým douškem vína mi bylo smutněji. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Proč už nejsem vítaná? Proč je dneska všechno jinak?

Když už jsem chtěla jít spát, zazvonil telefon. Tomáš.

„Mami? Kde jsi? Petra říká, že jsi odešla nějak brzy.“

Chvíli jsem mlčela. „Tomáši… Asi už nejsem vítaná. Nechci vám překážet.“

„Ale prosím tě! Anička tě hledá, chtěla ti dát dárek! Přijď ještě k nám, prosím.“

Váhala jsem. Ale touha vidět vnučku byla silnější než hrdost. Oblékla jsem se a šla zpátky.

Když jsem vešla do bytu, Anička ke mně hned přiběhla s balíčkem zabaleným do barevného papíru. „Babičko, všechno nejlepší!“ objala mě a já cítila slzy v očích.

Petra stála opodál a dívala se na mě s kamennou tváří. Tomáš se snažil uvolnit atmosféru: „Tak co, dáme si ještě kousek dortu?“

Sedli jsme si ke stolu. Anička rozbalovala dárek – krásný hrníček s nápisem „Nejlepší babička“. Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

Petra mlčky krájela dort a najednou pronesla: „Myslím, že bychom si měli ujasnit pravidla. Já vím, že to myslíte dobře, ale je to naše domácnost a já chci mít věci po svém.“

Tomáš se na ni překvapeně podíval: „Petro…“

Ale ona pokračovala: „Nechci žádné hádky. Jen bych byla ráda, kdybychom si dali jasné hranice.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Já… já už sem asi nepatřím,“ zašeptala jsem.

Tomáš vstal a přešel ke mně: „Mami, to není pravda! Potřebujeme tě! Anička tě miluje.“

Petra jen pokrčila rameny: „Já nechci být ta zlá. Ale potřebuju mít doma klid.“

Bylo ticho. Jen Anička mě držela za ruku.

Po chvíli jsem vstala: „Děkuju za dárek i dort. Ale myslím, že půjdu.“

Tomáš mě doprovodil ke dveřím: „Mami… promiň.“

Cestou domů mi bylo úzko jako nikdy předtím. Přemýšlela jsem o tom, jak se role babičky změnila. Dřív jsme držely rodinu pohromadě, dnes jsme často jen na obtíž.

Doma jsem seděla dlouho do noci a přemítala: Má ještě babička v dnešní rodině své místo? Nebo jsme odsouzené k samotě a vzpomínkám na časy, kdy nás rodina potřebovala?

Co si o tom myslíte vy? Máme právo radit svým dětem a pomáhat jim podle svého nejlepšího vědomí – nebo bychom měly ustoupit do pozadí a mlčky sledovat jejich životy?