Mezi regály a vzpomínkami: Boj o důstojnost v supermarketu

„Paní, můžete uhnout? Nějak tu překážíte!“ ozvalo se za mnou ostře, až jsem málem upustila košík. Otočila jsem se a spatřila mladou ženu s kočárkem, která netrpělivě přešlapovala. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy jindy. Vždyť jsem jen stála u regálu s pečivem a snažila se přečíst drobný nápis na sáčku – brýle mi zamlžila rouška, ruce se mi třásly zimou i nervozitou.

Jmenuji se Marie Novotná, je mi sedmdesát osm let a včera jsem poprvé v životě měla chuť nechat všechno být a utéct domů. Ale domů… co to vlastně znamená? Můj muž František zemřel před třemi lety, děti žijí v Praze a já zůstala sama v našem bytě na sídlišti v Brně. Každý den je pro mě výzvou – a nákup potravin je tou největší.

Vzpomínám si, jak jsme s Františkem chodili do Jednoty na rohu. Znali jsme prodavačky jménem, vždycky nám podržely mléko bokem, když věděly, že přijdu později. Dnes je všechno jiné. Supermarkety jsou obrovské, hlučné a plné lidí, kteří spěchají a nevnímají nikoho kolem sebe. Všude blikají světla, z reproduktorů hraje hudba, která mi trhá uši. A já? Já se snažím najít obyčejný rohlík.

„Babi, pojďte už, musím projít!“ ozvalo se znovu. Sklonila jsem hlavu, omluvila se a couvla stranou. Košík mi drncal o nohu, koleno zabolelo. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Proč je to tak těžké? Proč tu nejsou lavičky, kde bych si mohla na chvíli sednout? Proč jsou cenovky tak vysoko a písmo tak malé? Proč mám pocit, že tu pro mě není místo?

Když jsem konečně našla máslo – bylo až úplně dole, musela jsem si kleknout – ucítila jsem v zádech píchání. Zvedla jsem se jen s obtížemi. Kolem mě proudily davy lidí, nikdo si mě nevšímal. Připadala jsem si jako překážka v závodě, kde všichni spěchají za svým cílem a já jsem jen pomalá stará paní.

V oddělení ovoce jsem potkala sousedku paní Hanu. „Maruško, co tu děláš sama? Nemáš někoho, kdo by ti pomohl?“ zeptala se tiše. „Děti mají práci, jsou daleko… Nechci je obtěžovat,“ odpověděla jsem a cítila slzy v očích. Hana mě pohladila po ruce: „Víš, že můžeš zavolat sociální službu? Nebo aspoň poprosit prodavačku?“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechci být na obtíž.

U pokladny byla fronta. Držela jsem se madla vozíku a doufala, že to zvládnu. Přede mnou mladík s kapucí skládal do tašky energetické nápoje a chipsy. Otočil se ke mně: „Máte dost místa?“ Přikývla jsem a usmála se – byl to první člověk za celé dopoledne, kdo se na mě podíval s pochopením.

Když jsem platila, pokladní mi podala účtenku bez jediného slova. Snažila jsem se rychle sbalit nákup do tašky, ale prsty mě neposlouchaly. Lidé za mnou netrpělivě vzdychali. „To je hrozný, proč sem ty důchodci vůbec chodí?“ zaslechla jsem polohlasem mladou ženu za mnou.

Venku pršelo. Sedla jsem si na lavičku před obchodem a rozplakala se. Nikdo si mě nevšiml. Vzpomněla jsem si na Františka – jak by mě asi objal a řekl: „Neboj se, Maruško, svět není tak zlý.“ Ale dnes mi to tak nepřipadalo.

Cestou domů jsem potkala souseda pana Karla. „Maruško, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. „Byla jsem nakupovat… Je to těžké,“ přiznala jsem tiše. Karel přikývl: „Taky už tam nerad chodím. Všechno je pro mladé – rychlé pokladny, samoobslužné zóny… Já ani nevím, jak to funguje.“

Doma jsem vybalila nákup a sedla si ke stolu. Zírala jsem na sáček s rohlíky a přemýšlela: Jak dlouho ještě zvládnu žít sama? Co když jednou upadnu mezi regály a nikdo si mě nevšimne? Proč je pro společnost tak těžké udělat supermarket přívětivější i pro nás starší?

Večer mi volala dcera Jana: „Mami, jak ses měla?“ Nechtěla jsem ji trápit svými starostmi. „Dobře,“ zalhala jsem. Ale v hlase mi zazněl smutek a Jana to poznala: „Mami… nechceš příště jít nakoupit se mnou? Nebo ti aspoň objednat nákup domů?“ Zaváhala jsem – mám právo chtít pomoc? Nebo bych měla být silná a nezávislá?

V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o tom všem – o lhostejnosti lidí, o tom, jak rychle se svět změnil a jak málo místa v něm zbylo pro nás staré. Připadám si jako někdo z jiné doby – někdo, kdo už nepatří do tohoto světa plného spěchu a technologií.

Ráno jsem šla do pekárny na rohu – tam mě paní prodavačka pozdravila jménem a usmála se na mě. Najednou mi bylo o něco lépe.

Možná bychom měli víc mluvit o tom, jak těžké je být starý v dnešní době. Možná by supermarketům stačilo málo – pár laviček navíc, větší písmo na cenovkách, ochotná prodavačka…

A možná bychom si měli častěji všímat těch pomalých postav mezi regály – protože každý z nás jednou zestárne.

Řekněte mi – opravdu je tak těžké zpomalit a pomoci druhému? Nebo jsme už zapomněli být lidmi?