Otec mé ženy nás vyjídá z domu: Kde končí úcta a začíná sebeobrana?
„To už je vážně moc!“ zaklel jsem polohlasně, když jsem otevřel lednici a zjistil, že včerejší guláš, na který jsem se celý den těšil, je pryč. Zůstala po něm jen mastná miska a na ní přilepený vzkaz: „Díky, Marečku, bylo to výborné! Jozef.“ Z kuchyně se ozýval smích mé ženy Petry a jejího otce. Slyšel jsem, jak si povídají o starých časech, zatímco já stál s prázdným žaludkem a ještě prázdnější náladou.
„Petro, můžeme si promluvit?“ zeptal jsem se opatrně, když Jozef odešel na balkon kouřit. Petra se na mě podívala s úsměvem, ale v očích jí probleskla únava. „Já vím, co chceš říct,“ zašeptala. „Ale co mám dělat? Je to můj táta…“
A právě v tom byl ten problém. Jozef byl vdovec, poslední rok žil sám a Petra měla pocit, že mu musí být oporou. Jenže jeho návštěvy se z občasných staly každodenními. Přicházel ráno na kávu, zůstával na oběd i večeři. Někdy u nás i přespal. A pokaždé, když jsem otevřel lednici, našel jsem tam o něco méně jídla a o něco víc Jozefových piv.
Začalo to nenápadně. „Můžu si dát trochu toho salámu?“ ptal se první týden. „Jasně, tati,“ odpovídala Petra. Pak už se neptal. Jednou jsem přišel domů a našel ho s hlavou zabořenou v lednici, jak hledá „něco malého na zub“. Když jsem mu nabídl, že mu nakoupím jeho vlastní zásoby, uraženě odmítl: „Nebudu si přece vařit pro jednoho.“
Snažil jsem se být trpělivý. Vždyť je to rodina. Ale když jsem začal počítat, kolik peněz měsíčně mizí jen za jídlo navíc, začalo mi to vadit. Nejhorší ale bylo to ticho mezi mnou a Petrou. Každý večer jsme seděli vedle sebe na gauči, dívali se na televizi a mlčeli. Všechno bylo nevyřčené – moje frustrace, její vina.
Jednou večer jsem to nevydržel. „Petro, já už takhle dál nemůžu,“ řekl jsem tiše. „Mám pocit, že jsme přišli o vlastní domov.“ Petra sklopila oči. „Já vím… Ale on je tak sám…“
„A co my?“ vyhrkl jsem ostřeji, než jsem chtěl. „Myslíš někdy na nás? Na to, že už spolu skoro nemluvíme? Že se bojím otevřít lednici?“
Petra začala plakat. „Promiň… Já nevím, co mám dělat…“
Druhý den ráno seděl Jozef u našeho stolu a mazal si chleba máslem – posledním kusem másla v domě. „Marečku, nechceš taky?“ zeptal se bezelstně.
„Ne, děkuju,“ odpověděl jsem stroze a odešel do práce s prázdným žaludkem i hlavou.
V práci jsem byl podrážděný a kolegové si toho všimli. „Co je s tebou?“ ptal se Honza z vedlejší kanceláře. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem mu všechno vyklopil. Honza se rozesmál: „To znám! Můj tchán mi jednou vypil celou slivovici a ještě mi řekl, že byla slabá!“
Ale mně do smíchu nebylo. Každý den jsem přemýšlel, kde je ta hranice mezi úctou k rodině a ochranou vlastního prostoru. Měl bych být tvrdší? Nebo trpělivější?
Situace doma se dál zhoršovala. Jozef začal komentovat i naše nákupy: „Tohle kupujete? To je drahé! Za mých časů jsme jedli chleba s hořčicí a byli jsme rádi.“ Petra byla stále nervóznější a já měl pocit, že se náš byt zmenšuje každým dnem.
Jednoho večera jsem přišel domů a našel Petru sedět sama v kuchyni. Oči měla červené od pláče.
„Marek… já už to taky nezvládám,“ přiznala tiše. „Táta mi dneska řekl, že bychom měli šetřit – prý moc utrácíme za jídlo.“
To už bylo moc i na mě. „Petro, musíme si s ním promluvit. Společně.“
Druhý den jsme si sedli všichni ke stolu. Jozef si nalil pivo a čekal, co přijde.
„Tati,“ začala Petra nejistě, „jsme rádi, že tu jsi… Ale potřebujeme taky trochu soukromí.“
Jozef se zamračil: „Vy mě tu nechcete?“
„Nejde o to, že bychom tě nechtěli,“ vložil jsem se do toho já. „Jen potřebujeme najít nějaká pravidla. Třeba kdy přijdeš nebo co si vezmeš z lednice.“
Chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet nožem.
Nakonec Jozef vstal a řekl: „Dobře… Asi jsem to přehnal.“ A odešel.
Od té doby k nám chodí méně často. Někdy přinese vlastní jídlo nebo nás pozve na oběd k sobě domů. S Petrou jsme si konečně mohli vydechnout – ale jizva po téhle tiché válce v nás zůstala.
Někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? A proč je tak těžké říct pravdu těm nejbližším?