„Můj syn nebude služka v domě!” – Příběh o očekáváních, snech a hledání vlastního hlasu
„Můj syn nebude služka v domě!” znělo kuchyní jako hrom. Tchyně stála u stolu, ruce v bok, oči plné pohrdání. Já, s utěrkou v ruce, jsem ztuhla u dřezu. Voda mi kapala z prstů na lino, ale já ji nevnímala. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív.
Bylo to v sobotu odpoledne, kdy jsme se všichni sešli u nás doma na oběd. Manžel Petr seděl s otcem v obýváku a řešili fotbal, zatímco já s tchyní a švagrovou Lenkou připravovaly jídlo. Vždycky to tak bylo – ženy v kuchyni, muži u televize. Nikdy jsem si nestěžovala. Vyrůstala jsem v menším městě na Vysočině, kde to tak prostě chodilo. Ale dnes mi to přišlo nespravedlivé víc než kdy jindy.
Když jsem poprosila Petra, aby mi pomohl s nádobím, tchyně vybuchla. „Azor je pes, ne můj syn! Můj syn nebude dělat ženskou práci!” Její hlas byl ostrý jako břitva. Petr se na mě omluvně podíval, ale neřekl nic. Jen si vzal pivo a odešel zpátky do obýváku.
V tu chvíli jsem měla chuť rozbrečet se nebo utéct. Ale místo toho jsem jen stála a cítila, jak se ve mně něco láme. Roky jsem se snažila být tou nejlepší manželkou – vařit svíčkovou podle tchynina receptu, žehlit košile na puk, smát se jejím vtipům o „městských holkách“. Ale nikdy to nestačilo.
Vzpomněla jsem si na své sny – chtěla jsem být učitelkou češtiny, psát povídky, cestovat. Ale po svatbě s Petrem jsem všechno odsunula stranou. „Teď je čas na rodinu,“ říkala mi máma. „Až budou děti větší, budeš mít čas na sebe.“ Jenže děti zatím nepřišly a já měla pocit, že se ztrácím sama sobě.
Po obědě jsem šla na balkon a dívala se na šedé paneláky kolem. Lenka za mnou přišla s kávou. „Neboj, máma je prostě taková,“ šeptla. „Já už si zvykla.“ Ale já nechtěla zvykat. Nechtěla jsem být další žena v řadě, která mlčí a přizpůsobuje se.
Večer jsme s Petrem seděli u stolu a já to nevydržela: „Proč jsi nic neřekl? Proč je pro tebe důležitější máma než já?“ Petr mlčel dlouho. „Víš, jaká je… Nechci se hádat.“ Cítila jsem vztek i smutek zároveň. „A co já? Já tu nejsem důležitá?“
Následující týdny byly plné napětí. Tchyně mi volala každý den – co budu vařit Petrovi, jestli má čisté ponožky, jestli už plánujeme dítě. Každý její hovor byl jako malý útok na mou sebeúctu. Petr se stáhl do sebe a doma bylo ticho.
Jednou večer jsem našla starý zápisník ze střední školy. Byly tam moje básně a povídky – plné snů o svobodě a lásce. Rozplakala jsem se nad tím, jak moc jsem se změnila. Kde je ta dívka, která chtěla dobývat svět?
Rozhodla jsem se napsat povídku o ženě, která zapomněla na své sny kvůli rodině. Psala jsem po nocích, když Petr spal. Bylo to jako terapie – slova ze mě padala ven jako déšť po suchu.
Jednoho dne jsem povídku poslala do soutěže v místní knihovně. Nečekala jsem nic, ale za týden mi přišel e-mail: „Vaše povídka byla vybrána mezi nejlepší! Přijďte ji přečíst na autorské čtení.“ Srdce mi bušilo radostí i strachem.
Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „To je hezký.“ Ale v očích měl prázdno. Tchyně se mi vysmála: „Na co ti to bude? Lepší by bylo, kdybys konečně otěhotněla!“
Na autorské čtení jsem šla sama. Seděla jsem mezi cizími lidmi a poprvé po letech cítila, že někam patřím. Když jsem četla svůj příběh nahlas, třásl se mi hlas, ale nikdo se nesmál. Naopak – jedna paní mi po skončení poděkovala: „To jste psala o mně?“ V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem sama.
Doma mě čekal další konflikt. Petr byl naštvaný: „Proč musíš všechno řešit veřejně? Co když to někdo zjistí?“ Tchyně mi volala a křičela do telefonu: „Ztrapňuješ naši rodinu!“ Ale já už nechtěla ustupovat.
Začala jsem chodit do knihovny na literární večery a poznávala nové lidi – ženy i muže, kteří měli odvahu žít podle sebe. Pomalu jsem si budovala vlastní svět mimo rodinu mého muže.
Jednoho dne mi Lenka řekla: „Závidím ti tu odvahu. Já bych to nedokázala.“ A já jí odpověděla: „Každá máme svůj čas. Ale jednou přijde chvíle, kdy už nemůžeš mlčet.“
Dnes už vím, že nikdy nebudu dokonalá snacha podle představ tchyně ani poslušná manželka podle tradic. Ale konečně vím, kdo jsem – žena s vlastním hlasem a sny.
Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije cizí život jen proto, aby vyhověly ostatním? A kolik z nás najde odvahu říct dost?