Zrada, která roztrhla mou rodinu: Příběh Lucie z pražských Vršovic

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed naší kuchyně ve Vršovicích, v ruce jsem svírala jeho telefon, kde jsem právě dočetla poslední zprávu od Jany. Jana – moje nejlepší kamarádka od základky. Petr stál naproti mně, bledý jako stěna, a mlčel. V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů.

Ještě před hodinou jsem si myslela, že mám všechno. Dvě krásné děti, byt v Praze, práci v knihovně a manžela, kterého jsem milovala. A teď? Najednou jsem byla jen žena s rozbitým srdcem a pocitem, že celý můj život byl jedna velká lež.

„Lucie, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale já ho přerušila: „Ne! Nechci slyšet žádné výmluvy! Jak dlouho to trvá? Jak dlouho mě taháš za nos?“

Petr sklopil oči. „Půl roku,“ zašeptal. V tu chvíli jsem měla chuť něco rozbít. Místo toho jsem se rozbrečela tak, jak už jsem dlouho neplakala. Děti spaly v pokojíčku a já se snažila tlumit vzlyky, aby je neprobudily.

Když jsem se trochu uklidnila, sedla jsem si na gauč a snažila se pochopit, kde se to všechno pokazilo. Jana byla vždycky ta, které jsem volala, když mi bylo nejhůř. Byla u mě po porodu i po smrti mé maminky. A teď? Teď byla ta poslední osoba na světě, které bych chtěla cokoliv říct.

Dny po tom večeru byly jako zlý sen. Petr se odstěhoval ke svému bratrovi a já zůstala sama s dětmi. Každý den jsem musela předstírat sílu, abych zvládla práci i domácnost. Večer jsem sedávala na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco přehlédla. Jestli jsem mohla udělat něco jinak.

Jednou večer mi volala Jana. Nezvedla jsem to. Psala mi dlouhé zprávy plné omluv a vysvětlování. Prý to nebylo plánované, prý se do sebe s Petrem prostě zamilovali. Prý mě nikdy nechtěla zranit. Chtěla bych říct, že jsem jí odpustila – ale nebyla to pravda.

Moje rodina se rozpadla na kusy a já musela najít sílu jít dál. Nejhorší bylo vysvětlit dětem, proč táta už nebydlí doma. Malá Anička se mě ptala: „Mami, kdy přijde táta domů?“ A já jí musela lhát: „Táta má teď hodně práce.“

Jednoho dne mě navštívila moje sestra Martina. Přinesla koláč a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se konečně můžu nadechnout. „Luci, nejsi v tom sama,“ řekla a já poprvé po dlouhé době cítila vděčnost.

Začala jsem chodit k psycholožce. První návštěva byla hrozná – jen jsem brečela a nebyla schopná říct jediné souvislé slovo. Ale postupně jsem začala chápat, že nejsem jediná žena na světě, které se něco takového stalo. Že mám právo být naštvaná i smutná.

Jednou večer mi Petr napsal: „Můžeme si promluvit?“ Souhlasila jsem – kvůli dětem. Sešli jsme se v kavárně na náměstí ve Vršovicích. Seděl tam nervózně a já viděla, že je taky zničený.

„Lucie, vím, že ti nemůžu nic vysvětlit ani omluvit,“ začal tiše. „Ale chci být dobrým tátou pro Aničku i Matěje.“

„To je to jediné, co po tobě chci,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla.

Po tom rozhovoru jsme začali řešit střídavou péči o děti. Bylo to těžké – každý pátek balit jejich věci a dívat se na jejich smutné oči. Ale věděla jsem, že musím být silná kvůli nim.

Jednou večer přišla Anička za mnou do postele a šeptla: „Mami, ty jsi smutná?“ Přikývla jsem a ona mě objala malýma ručkama kolem krku. „Neboj, já tě mám ráda.“ V tu chvíli mi došlo, že i když je všechno jinak, pořád mám pro co žít.

Začala jsem znovu chodit mezi lidi – na jógu do Sokola, na kávu s kolegyněmi z knihovny. Pomalu jsem si budovala nový život bez Petra i bez Jany.

Po roce od rozchodu jsme s dětmi jeli na dovolenou do Krkonoš. Seděli jsme u ohně pod hvězdami a já cítila klid, který mi tolik měsíců chyběl.

Někdy si říkám: „Mohla jsem tomu zabránit? Měla bych odpustit?“ Ale pak si uvědomím, že některé rány se prostě nezahojí nikdy úplně.

Možná je nejdůležitější naučit se žít s tím, co nám život přinese – i když je to bolestivé.

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková zrada někdy odpustit?