Teta Jana a bratranec Petr: Když se rodina stane zkouškou důvěry a odvahy

„Nechoď dneska večer do obýváku, prosím tě. A hlavně nic neříkej mámě, dokud ti sama neřekne.“ Hlas mojí sestry Lucie zněl v telefonu naléhavěji než kdy jindy. Venku bubnoval déšť do parapetu a já jsem seděla na posteli, s mobilem v ruce, a cítila, jak se mi svírá žaludek. „Proč? Co se děje?“ šeptala jsem, i když jsem byla doma sama. „Teta Jana… ona… prostě si dávej pozor na Petra. Není to tak jednoduché, jak si myslíš.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Zůstala jsem sedět v tichu, jen s tikotem hodin a šuměním deště. Máma mi celý týden opakovala, že máme být pohostinní, že rodina je rodina. Ale nikdy mi neřekla proč se teta Jana s Petrem najednou stěhují k nám do našeho malého bytu na Jižním Městě. Táta o tom mlčel a Lucie byla jediná, kdo mi dal aspoň nějaké varování.

Dveře bouchly přesně v devět večer. Máma byla nervózní, pobíhala po kuchyni a skládala talíře na stůl. „Pomoz mi s tím, Aničko,“ řekla mi tiše. Slyšela jsem, jak teta Jana v předsíni sundává promočený kabát a Petr za ní táhne dva obrovské kufry. Když vešli do kuchyně, bylo to jako kdyby někdo vypnul světlo – atmosféra zhoustla. Teta Jana měla kruhy pod očima a Petr… Petr se změnil. Už to nebyl ten kluk, co si se mnou před lety hrál na pískovišti. Teď měl tvrdý pohled a tvářil se, jako by mu celý svět něco dlužil.

„Děkujeme, že nás tu necháte,“ řekla teta tiše a objala mámu. Petr jen kývl hlavou a beze slova zmizel v pokoji pro hosty. Máma se snažila udržet úsměv, ale já viděla, jak jí cukají koutky úst napětím.

První dny byly zvláštní. Teta Jana byla pořád zavřená v pokoji a Petr chodil ven až pozdě večer. Máma mi zakazovala ptát se na cokoli osobního. „Není to tvoje věc,“ řekla mi jednou ostřeji, než bylo u ní zvykem. Táta byl v práci ještě déle než obvykle a Lucie se domů skoro nevracela.

Jednou v noci jsem slyšela hádku z pokoje pro hosty. Teta Jana plakala a Petr na ni křičel: „Kdy už mi konečně řekneš pravdu? Kvůli tobě jsme tady!“ Srdce mi bušilo až v krku. Druhý den ráno měla teta oči opuchlé od pláče a Petr byl ještě uzavřenější.

Začala jsem si všímat drobností – mizely peníze z mámina peněženky, někdo rozbil Luciin oblíbený hrnek a nikdo se k tomu nehlásil. Máma všechno zametala pod koberec: „To je jen přechodné období.“ Ale napětí doma by se dalo krájet.

Jednoho odpoledne jsem přišla domů dřív ze školy a slyšela jsem Petra mluvit s někým po telefonu: „Neboj, mám to pod kontrolou. Tady si toho nikdo nevšimne.“ Když mě zahlédl ve dveřích, rychle zavěsil a probodl mě pohledem. „Co čumíš?“ vyštěkl na mě.

Začala jsem mít strach. Nejen o sebe, ale i o mámu a tátu. Lucie mi napsala zprávu: „Jestli něco zjistíš o Petrovi, dej mi vědět. Mám špatný pocit.“

Jednou večer přišla máma domů uplakaná. Sedla si ke mně na postel a poprvé za celou dobu mi řekla pravdu: „Teta Jana měla problémy s manželem. Petr… zapletl se s partou kluků, co kradou auta. Policie ho hledá kvůli výtržnostem.“ Máma se rozplakala: „Nevím, co mám dělat. Je to moje sestra…“

V tu chvíli jsem pochopila tíhu celé situace. Najednou už nešlo jen o nepohodlí nebo narušené soukromí – šlo o bezpečí celé naší rodiny.

Další dny byly jako zlý sen. Petr začal být agresivní i doma – rozbil dveře od koupelny, když mu máma odmítla dát peníze. Teta Jana byla zlomená a pořád se omlouvala.

Jednou v noci jsem slyšela šramot v kuchyni. Vyšla jsem ven a viděla Petra, jak prohledává šuplíky. „Co hledáš?“ zeptala jsem se tiše.

„Nic ti do toho není,“ zavrčel.

„Petr… proč to děláš? Vždyť jsme tvoje rodina.“

Na chvíli zaváhal. V očích měl slzy vzteku i zoufalství: „Nikdy jste mě nebrali vážně! Všichni mě jen soudíte!“

V tu chvíli vešla do kuchyně máma s tátou. Táta poprvé za celou dobu zvýšil hlas: „Takhle to dál nejde! Zítra ráno volám policii.“

Teta Jana padla na kolena a prosila: „Prosím, nedělejte to! Je to můj syn… já ho nezvládnu sama.“

Bylo to nejhorší ráno mého života – policie opravdu přijela a Petr musel odejít s nimi. Teta Jana zůstala u nás ještě pár dní, ale pak odešla za Petrem do azylového domu.

Doma zůstalo ticho a prázdno. Máma byla zlomená, táta mlčel ještě víc než předtím a Lucie se konečně vrátila domů – ale už jsme nebyli stejná rodina jako dřív.

Od té doby přemýšlím: Co vlastně znamená rodina? Kde je hranice mezi pomocí a ochranou vlastních blízkých? A kdy je správné říct dost?

Možná jste něco podobného zažili i vy – co byste udělali na mém místě? Je možné odpustit všechno jen proto, že jde o rodinu?