Po deseti dcerách: Příběh české matky, která toužila po uznání

„Aleno, už zase?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem si ráno sedla ke stolu s hrnkem slabé kávy. Maminka stála u plotny a míchala krupicovou kaši pro vnoučata. „Desáté dítě a pořád žádný kluk. Co tomu řekne vesnice?“ Její hlas byl ostrý jako břitva a já cítila, jak se mi v krku svírá uzel.

Podívala jsem se na ni, ale neřekla nic. Věděla jsem, že by to bylo zbytečné. V naší rodině se vždycky čekalo na syna. Dědí se statek, jméno, všechno. A já? Já jsem porodila devět dcer. Každou z nich miluji, každá je jiná – Jana je tichá a pečlivá, Eva tvrdohlavá, Lenka pořád sní. Ale pro moji matku a manžela Petra to nikdy nestačilo.

„Aleno, musíš to pochopit,“ říkal mi Petr večer v ložnici, když jsme si lehali do postele. „Já tě mám rád, ale potřebujeme syna. Jinak všechno propadne cizím.“ Jeho hlas byl unavený, ale v očích měl stín výčitky. Věděla jsem, že ho to trápí stejně jako mě.

Když jsem zjistila, že čekám desáté dítě, byla jsem zoufalá i šťastná zároveň. Možná tentokrát… Možná konečně… Ale bála jsem se doufat. Každý den jsem poslouchala poznámky sousedek: „Aleno, už máš fotbalový tým!“ nebo „To je ale smůla, samé holky.“ Smály se a já se smála s nimi, ale uvnitř mě to bolelo.

Jednou večer jsem seděla na zápraží a dívala se na západ slunce. Vedle mě si hrály moje holky – smály se, hádaly o panenky a zpívaly písničky. Najednou ke mně přišla nejstarší Jana a tiše se mě zeptala: „Mami, vadí ti, že nejsme kluci?“ Zůstala jsem zaraženě sedět. Chtěla jsem říct ne, ale slzy mi stékaly po tváři. „Ne, Janičko,“ zašeptala jsem a objala ji. „Jste to nejlepší, co mám.“

Ale pravda byla složitější. Cítila jsem se provinile – jako bych selhala nejen jako matka, ale i jako žena. Všichni kolem mě měli syny: sousedka Marie už dva, sestřenice Zuzana tři. Jen já pořád dokola holky.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív z práce. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Aleno, co když to bude zase holka?“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila vztek. „A co když bude? Co když budeme mít další krásnou dceru? Proč to nestačí?“

Petr sklopil hlavu. „Já nevím… Otec by mi nikdy neodpustil…“

V tu chvíli vešla do kuchyně moje matka s miskou bramborového salátu. „Aleno, musíš být silná,“ řekla tiše. „Já vím, jaké to je.“ Poprvé v životě jsem v jejím hlase slyšela pochopení.

Těhotenství bylo těžké. Každý den jsem bojovala s únavou i strachem z toho, co přijde. Holky mi pomáhaly – vařily, uklízely, staraly se o mladší sestry. Byly moje opora.

Když přišel den porodu, byla bouřka. Hromy duněly nad vesnicí a já křičela bolestí i strachem. Porodní asistentka paní Novotná mě držela za ruku: „Aleno, zvládnete to.“

A pak – ticho. Slyšela jsem dětský pláč.

„Je to holčička,“ řekla paní Novotná tiše.

Zavřela jsem oči a rozplakala se. Ne ze zklamání – ale z úlevy. Byla zdravá. Krásná. Moje desátá dcera.

Petr stál u postele a díval se na mě i na malou holčičku v náručí. Chvíli mlčel a pak řekl: „Je krásná.“ Poprvé za dlouhou dobu mě políbil na čelo.

Dny plynuly a já sledovala své dcery, jak rostou a pomáhají si navzájem. Uvědomila jsem si, že síla rodiny není v tom, kolik máme synů nebo dcer – ale v tom, jak držíme při sobě.

Jednoho večera jsme seděli všichni u stolu a smáli se nějakému vtipu nejmladší Aničky. Petr se na mě podíval a usmál se: „Máš pravdu, Aleno. Máme všechno.“

A já si uvědomila: Možná nikdy nesplním očekávání vesnice ani rodiny. Ale mám deset nádherných dcer – deset důvodů být hrdá.

Někdy přemýšlím: Proč je pro nás pořád tak důležité mít syna? Kdy konečně začneme vážit všechny děti stejně? Co myslíte vy?