Z popela: Příběh Magdy, kterou zradil vlastní manžel kvůli neplodnosti

„Vypadni! Už tě tady nechci vidět!“ křičel na mě Petr, když jsem stála v předsíni s kufrem v ruce. Jeho hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Bylo to v březnu, venku ještě sněžilo a já měla pocit, že mi mrzne i duše. „Prosím tě, Petře, vždyť jsme to spolu slíbili – v dobrém i zlém…“ šeptala jsem zoufale, ale on už se na mě ani nepodíval. Jen zabouchl dveře a já zůstala stát na chodbě paneláku, kde jsme spolu žili osm let.

Nikdy jsem si nemyslela, že neplodnost může být důvodem k rozvodu. Vždyť jsme spolu tolikrát mluvili o tom, že rodina je víc než jen děti. Ale když nám lékařka v Motole řekla, že šance na dítě je téměř nulová, Petr se změnil. Začal být odtažitý, vymlouval se na práci, přestal mě objímat. A pak přišla ta noc, kdy jsem našla v jeho mobilu zprávy od nějaké Lucie: „Miluju tě, Petře. S Magdou to nemá cenu.“

Ten večer jsem poprvé pocítila opravdovou nenávist. Nejen k Lucii, ale i k sobě. Co jsem udělala špatně? Proč právě já? Všichni kolem mě měli děti – moje sestra Jana čekala třetí, kolegyně v práci si posílaly fotky miminek a já jen tiše záviděla. Máma mi pořád opakovala: „Musíš být silná, Magdo. Život jde dál.“ Ale jak mám jít dál, když mi vzali všechno?

První týdny po rozchodu byly peklo. Přespávala jsem u sestry na gauči a každé ráno předstírala, že je všechno v pořádku. Jana se snažila být oporou, ale její děti mi připomínaly, co nikdy nebudu mít. Jednou večer jsme seděly u vína a ona mi řekla: „Víš, Magdi, možná je čas začít znovu. Najít si něco svého.“

Ale jak začít znovu, když vám je třicet šest a celý život jste věřili v jeden sen? V práci jsem byla jen stínem sama sebe. Šéfová mi dala najevo, že pokud se nesrovnám, budu muset odejít. Kamarádky se mi vyhýbaly – nevěděly, co říct. A já? Každý večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má vůbec smysl vstávat.

Jednoho dne mi zavolala máma: „Magdičko, pojď na chatu. Potřebuješ klid.“ Tak jsem jela do malé vesnice u Berouna, kde jsme trávili léta jako děti. První noc jsem nemohla spát – všude ticho, jen tikot hodin a moje myšlenky. Ráno jsem šla do lesa a poprvé po dlouhé době cítila něco jako klid.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky a jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou. „Magdo, co tu děláš sama?“ ptala se starostlivě. Když jsem jí všechno vyprávěla, jen mě objala a řekla: „Víš, život je někdy svině. Ale ty jsi silná holka.“

Začala jsem pomáhat v místní knihovně – třídila knihy, povídala si s dětmi ze školy. Najednou jsem zjistila, že i když nemám vlastní děti, můžu být užitečná jinak. Děti mi nosily obrázky a říkaly mi „paní Magdo“. Poprvé po dlouhé době jsem se usmála.

Jednou večer přišel do knihovny Tomáš – bývalý spolužák ze základky. „Magdo? Ty jsi to vážně ty?“ smál se a já si uvědomila, jak moc mi chyběl opravdový rozhovor s někým, kdo mě zná od dětství. Začali jsme si psát a chodit na procházky. Tomáš byl rozvedený a měl dceru Klárku. Jednou mě pozval k sobě na večeři a Klárka mi řekla: „Ty jsi moc hodná teta.“

Začala jsem znovu věřit, že život může mít smysl i bez toho jednoho velkého snu. S Tomášem jsme si byli oporou – on chápal moji bolest a já jeho samotu po rozvodu. Jednou večer jsme seděli u ohně za chatou a Tomáš řekl: „Víš, Magdo, rodina není jen o dětech. Je o tom být tu jeden pro druhého.“

Dnes už nejsem ta zlomená žena z paneláku v Praze. Mám svůj malý svět v knihovně, nové přátele a možná i novou lásku. Občas mě ještě bodne u srdce, když vidím miminka nebo slyším smích dětí na hřišti. Ale už vím, že nejsem méněcenná jen proto, že nemůžu mít vlastní děti.

Někdy si večer sednu na zápraží chaty a ptám se sama sebe: Proč nás život takhle zkouší? Je možné opravdu povstat z vlastního popela? Co myslíte vy – dá se začít znovu i po takové zradě?