Moje máma chce, abych platila synovci dovolenou, zatímco moje dcera zůstává doma. Už toho mám dost!

„Magdo, doufám, že už máš připravené ty peníze na Tomáškovu dovolenou. Musíme to poslat do konce týdne, jinak to propadne!“ slyším mámin hlas v telefonu a cítím, jak se mi v hrudi rozlévá známý tlak. Zatínám zuby a dívám se na svou dceru Aničku, která si v koutě tiše kreslí. Vím, že letos nikam nepojede. Nemáme na to. A přesto ode mě máma očekává, že zaplatím synovci pobyt u moře.

„Mami, ale Anička letos zůstává doma. Nemůžeme si dovolit ani vlastní dovolenou,“ snažím se vysvětlit, ale ona mě přeruší: „Ale Tomášek je ještě malý, potřebuje zážitky! Ty jsi vždycky byla rozumná, Magdičko. Vždyť jsi jeho teta!“

V tu chvíli mi v hlavě běží celý můj život. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, co ustoupí. Bratr Petr byl vždycky mámin mazánek. Když jsme byli malí, dostával nové kolo, já staré po něm. Když jsem chtěla na tábor, nebyly peníze – ale na jeho fotbalové soustředění se vždycky našlo. A teď je to tu znovu. Jenže tentokrát už nejde jen o mě.

„Aničko, pojď sem,“ zavolám na dceru a ona ke mně přijde s obrázkem moře. „Mami, nakreslila jsem nás dvě na pláži. Myslíš, že tam někdy pojedeme?“ ptá se s nadějí v očích. V tu chvíli se mi chce brečet. Jak jí mám vysvětlit, že místo toho, abych šetřila na naši společnou dovolenou, mám platit prázdniny svému synovci?

Večer sedím u stolu s manželem Honzou. „To snad nemyslí vážně,“ kroutí hlavou. „Proč bys měla platit Tomáškovi? Petr má dobrou práci, mají nový byt…“

„Já nevím,“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. „Máma říká, že jsem rodina a že musím pomoct.“

Honza mě obejme. „A kdo pomůže tobě? A Aničce?“

Celou noc nespím. Přemýšlím o tom, jak jsem vždycky ustupovala. Když jsem chtěla jít na gympl, máma řekla, že je to zbytečné – Petr přece potřebuje doučování z matematiky a na dvě školy peníze nejsou. Když jsem si našla první práci a přinesla domů výplatu, máma chtěla půjčit na novou televizi pro Petra. Nikdy mi to nevrátili.

Ráno volám mámě zpátky. „Mami, promiň, ale letos Tomáškovi na dovolenou nepřispěju.“

Na druhém konci je ticho. Pak se ozve uražený hlas: „Takže ti je jedno, že tvůj synovec přijde o zážitky? Ty jsi vždycky byla sobecká!“

Srdce mi buší až v krku. „Mami, není to fér vůči Aničce. Ona nikam nepojede a já nemůžu pořád dávat jenom Petrovi a jeho rodině.“

Máma zavěsí beze slova.

Celý den mám sevřený žaludek. Petr mi napíše zprávu: „Dík za podporu. Máma je z tebe zklamaná.“

Večer sedím s Aničkou u stolu a ona se mě ptá: „Mami, proč jsi smutná?“

Objímám ji a v hlavě mi běží otázky: Proč je pro mámu důležitější Petr? Proč já musím být ta silná? Proč mám pocit viny za něco, co není moje vina?

Další dny jsou těžké. Máma mi nevolá, Petr se mnou nemluví. Cítím se osaměle, ale zároveň poprvé v životě i trochu svobodně.

Jednoho dne přijde máma nečekaně k nám domů. Sedne si ke stolu a dlouho mlčí.

„Magdo… možná jsem to přehnala,“ řekne nakonec tiše. „Ale víš… Petr byl vždycky slabší…“

„A já?“ ptám se poprvé nahlas. „Já jsem nebyla tvoje dcera? Měla jsem být pořád ta silná?“

Máma sklopí oči a poprvé vidím v jejím pohledu lítost.

Nevím, jestli se něco změní. Ale vím jedno – už nikdy nedovolím, aby moje dcera cítila stejnou nespravedlnost jako já.

Někdy si říkám: Kolik z nás žije ve stínu rodinných očekávání? Kolik z nás má odvahu říct: Dost! Co byste udělali vy na mém místě?