Tajemství mé tchyně: Dům, který jí nikdy nepatřil

„Jestli se ti tu nelíbí, můžeš si sbalit věci a jít!“ zasyčela na mě paní Jarmila, moje tchyně, zatímco v kuchyni bouchla hrncem o sporák. Její hlas se nesl celým bytem v paneláku na pražském Proseku. Stála jsem tam s hrnkem kávy v ruce, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Můj muž Petr seděl v obýváku, tvářil se, že neslyší. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem v tomhle domě cizincem.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale Jarmila ho přerušila: „Nepleť se do toho! Tohle je můj byt a já tu rozhoduju!“ Její slova mě bodala jako jehly. Vždycky mi dávala najevo, že jsem tu jen trpěná. Když jsme se s Petrem vzali, sliboval mi, že to bude jen na pár měsíců, než našetříme na vlastní bydlení. Uběhly tři roky a já jsem pořád žila ve stínu jejího panovačného hlasu.

Ten večer jsem nemohla spát. Petr už dávno oddychoval vedle mě, ale já zírala do stropu a přemýšlela, co budu dělat. Neměla jsem kam jít. Moji rodiče žili v malém bytě v Mostě a já měla v Praze práci i život. Ale tenhle pocit nejistoty mě dusil. Ráno jsem se rozhodla – musím zjistit, jak to s tím bytem vlastně je. Jarmila pořád opakovala, že je to její byt, ale nikdy jsem neviděla žádné papíry.

Začala jsem pátrat. Nejprve nenápadně – při úklidu jsem prohlížela šuplíky v obýváku. Našla jsem složku s nápisem „Byt Prosek“. Srdce mi bušilo až v krku. Opatrně jsem vytáhla dokumenty a četla: „Majitel: Petr Novák.“ Zmateně jsem hleděla na jméno svého muže. Vždyť Jarmila tvrdila, že byt koupila ona! V tu chvíli se otevřely dveře a Jarmila stála ve futrech. „Co to děláš?“ vyštěkla.

„Jen jsem hledala účtenky za elektřinu,“ zalhala jsem rychle a vrátila papíry zpět. Celý den jsem byla jako na trní. Večer jsem to řekla Petrovi. „Proč jsi mi nikdy neřekl, že je byt tvůj?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se zamračil: „Mamka si myslí, že je to její zásluha. Pomohla mi s hypotékou, ale byt je napsaný na mě. Nechtěl jsem ji rozčilovat.“

„A co já? Já tu mám žít ve strachu, že mě vyhodí?“ rozplakala jsem se.

Petr mě objal: „Neboj se, nikam nepůjdeš.“

Jenže další dny byly ještě horší. Jarmila začala být podezřívavá, kontrolovala mi věci a dokonce mi schovávala poštu. Jednou večer přišla do našeho pokoje bez zaklepání: „Tak co? Už sis našla nový byt?“

„Ne,“ odpověděla jsem pevněji než obvykle. „A ani nikam nejdu.“

„To si piš, že půjdeš! Tady nebudeš rozvracet rodinu!“ křičela.

Petr se postavil mezi nás: „Mami, dost! Ten byt je můj a Klára tu zůstane.“

Jarmila zbledla a pak začala křičet ještě víc: „Takže ty mě chceš vyhodit? Po tom všem, co jsem pro tebe udělala?“

Bylo to peklo. Dny plné napětí, tiché domácnosti a výčitek. Začala jsem chodit domů co nejpozději a hledala útočiště u kamarádky Lenky. Jednou večer jsme seděly u vína a já jí všechno vyprávěla.

„To je šílený,“ kroutila hlavou Lenka. „Ale aspoň už víš pravdu. Musíš si s Petrem stanovit hranice.“

Jenže Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – matka nebo manželka? Často jsme se kvůli tomu hádali.

Jednoho dne přišla Jarmila s kufrem do kuchyně: „Odcházím! Už mě tu nechcete!“

Petr byl v šoku: „Mami, neblázni…“

Ale ona už byla rozhodnutá. Odešla k sestře do Kladna a my zůstali sami v tichém bytě. První dny byly zvláštní – najednou bylo ticho, žádné výčitky ani hádky. Ale Petr byl smutný a já měla výčitky svědomí.

Po týdnu přišla SMS: „Doufám, že jste šťastní. Já už vás nechci nikdy vidět.“

Petr byl zlomený. Seděli jsme spolu na gauči a mlčeli.

„Možná jsme to měli řešit jinak…“ řekl tiše.

Já jen zavrtěla hlavou: „Nemůžeme žít podle toho, co chce tvoje máma.“

Časem jsme si zvykli na nový klidný život. Ale vztah s Jarmilou zůstal napjatý – občas si napíšeme zprávu k narozeninám nebo Vánocům, ale už to nikdy nebude jako dřív.

Někdy večer přemýšlím: Stálo to za to? Nebo jsme měli raději ustoupit? Kolik rodin v Česku řeší podobné boje o domov a hranice mezi generacemi? Co byste udělali vy?