Léto, které všechno změnilo: Jedna česká rodina u Máchova jezera

„Proč jsi zase zapomněla koupit chleba, Kláro?!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno otevřela oči. Mamka už od šesti stepovala po chatě a hledala, na co by si mohla stěžovat. Táta seděl na terase s novinami a dělal, že neslyší. Brácha Honza se schovával v koupelně a já jsem si přála být kdekoliv jinde než na téhle rodinné dovolené u Máchova jezera.

Letos jsme sem jeli hlavně proto, že peníze byly napjaté. Táta přišel o práci v bance a mamka dělala prodavačku v Lidlu. Místo Chorvatska nebo aspoň Lipna jsme skončili v chatce, kterou nám půjčila teta Alena. „Aspoň si odpočinete od Prahy,“ říkala, ale já věděla, že to bude spíš očistec než dovolená.

První den byl ještě snesitelný. Slunce svítilo, voda byla studená, ale osvěžující. S Honzou jsme si šli zaplavat a chvíli jsme se smáli jako dřív. Ale večer se všechno zvrtlo. Táta otevřel lahev rumu a začal vyprávět, jak za jeho mládí bylo všechno lepší. Mamka mu skočila do řeči: „Jo, hlavně když jsi měl práci!“ Táta zrudl a začal křičet. Honza se zvedl od stolu a práskl dveřmi. Já jsem seděla mezi nimi a cítila, jak se mi stahuje žaludek.

Další dny byly jako na houpačce. Ráno ticho, přes den dusno, večer hádky. Jednou jsem slyšela mamku brečet na verandě. Šla jsem za ní, ale jen mávla rukou: „To nic není, Klárko. Jen jsem unavená.“ Ale já věděla, že to není pravda.

Jedno odpoledne přišla teta Alena na návštěvu. Přinesla bábovku a tvářila se, že je všechno v pořádku. „Tak co, užíváte si?“ ptala se vesele. Táta se usmál: „Jasně, lepší dovolenou jsme nemohli mít.“ Mamka se na mě podívala a já jsem měla chuť křičet.

Večer jsem šla s Honzou k vodě. Seděli jsme na molu a mlčeli. Pak Honza řekl: „Víš, že bych nejradši utekl? Třeba do Brna za kámošem.“ Přikývla jsem: „Já taky. Ale nemůžeme je tu nechat samotné.“

Další den přišla pohroma. Táta zjistil, že mu banka zamítla půjčku. Začal řvát na mamku, že kdyby nebyla tak neschopná, nemuseli bychom žít v takové bídě. Mamka mu vlepila facku a odešla z chaty. Já jsem zůstala stát uprostřed té bouře a poprvé v životě jsem na tátu zakřičela: „Nech ji být! Má toho dost!“ Táta se na mě podíval jako na cizího člověka.

Ten večer jsme s Honzou seděli venku a přemýšleli, co bude dál. „Myslíš, že se naši rozvedou?“ zeptal se tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale něco se musí změnit.“

Další dny byly těžké. Mamka s tátou spolu skoro nemluvili. Já jsem se snažila postarat o všechno – vařit, uklízet, uklidňovat Honzu i mamku. Byla jsem unavená až na kost.

Jednou večer přišla mamka za mnou do pokoje. Sedla si ke mně na postel a poprvé mi řekla pravdu: „Klárko, já už to asi nezvládnu. Tohle není život.“ Objala jsem ji a brečely jsme spolu.

Poslední den dovolené jsme šli všichni k vodě. Seděli jsme mlčky na dece a dívali se na západ slunce. Táta najednou řekl: „Možná bychom měli začít znovu. Jinak.“ Nikdo neodpověděl, ale v tu chvíli jsem cítila, že něco skončilo a něco nového začíná.

Když jsme balili věci do auta, mamka mi pošeptala: „Děkuju ti, Klárko. Bez tebe bych to nezvládla.“

Dnes už je to pár let od toho léta u Máchova jezera. Naši se nakonec rozešli, ale každý z nás našel svůj klid. Já studuju psychologii a snažím se pochopit nejen sebe, ale i ostatní.

Někdy si říkám – muselo to všechno takhle bolet? Nebo je bolest jediná cesta ke změně? Co si o tom myslíte vy?