Dcera uklízečky: Jedna noc, která změnila můj život na maturitním plese

„To je ta holka od školníka, viď? Podívej, jaký má šaty… asi z druhé ruky.“ Slyšela jsem to jasně, i když se snažili šeptat. Stála jsem před zrcadlem v tělocvičně přeměněné na slavnostní sál a v ruce svírala kabelku, kterou mi máma půjčila z mládí. Všude kolem mě se smály holky v třpytivých šatech, kluci v oblecích, a já měla pocit, že sem nepatřím.

„Kláro, neřeš je,“ šeptla mi do ucha moje jediná kamarádka Jana. „Vypadáš nádherně.“ Ale já věděla, že lže. Moje šaty byly opravdu z druhé ruky – teta mi je upravila, aby aspoň trochu seděly. Táta na ně šetřil tři měsíce ze svého platu školníka. Věděla jsem, že pro něj není nic horšího než vidět mě smutnou kvůli tomu, co dělá.

Když jsem byla malá, táta mě vodil do školy za ruku a já byla pyšná, že je to právě on, kdo se stará o čistotu naší školy. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila pohledy ostatních. „To je ta dcera uklízeče,“ šeptali si spolužáci. Nikdy mě nepozvali na oslavu narozenin, nikdy mě nevybrali do týmu na tělocvik. Byla jsem neviditelná – dokud někdo nepotřeboval posměch.

Ten večer na plese byl vrcholem všeho. Když začala hrát pomalá písnička, všichni se rozestoupili do dvojic. Stála jsem sama u stolu s limonádou a snažila se nevnímat smích u vedlejšího stolu. Najednou ke mně přišel Tomáš – nejhezčí kluk ze třídy. „Kláro… chceš si zatancovat?“ zeptal se tiše. Nevěřila jsem vlastním uším.

„Proč já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.

Usmál se. „Protože jsi jiná než ostatní.“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Všichni na nás koukali – některé holky si šeptaly něco o tom, že Tomáš je blázen. Ale on mě vedl na parket a já poprvé za celý večer cítila, že žiju.

Po tanci jsme si sedli stranou. „Víš,“ začal Tomáš opatrně, „můj táta je řidič autobusu. Taky si ze mě dělali srandu. Ale ty… ty jsi silnější než oni všichni.“

Najednou jsem měla pocit, že nejsem sama. Povídali jsme si dlouho – o snech, o tom, jaké to je být outsiderem. Když jsem se pak vracela domů, táta už čekal před domem.

„Jaký byl ples?“ ptal se s úsměvem.

„Jiný,“ odpověděla jsem a objala ho.

Doma jsem brečela – ale tentokrát to nebyly slzy smutku. Byly to slzy úlevy a radosti. Uvědomila jsem si, že celý život žiju ve stínu předsudků ostatních. Že mě hodnotí podle toho, co dělá můj táta, ne podle toho, jaká jsem já.

Druhý den ve škole už nebylo nic jako dřív. Někteří spolužáci se mi začali vyhýbat ještě víc – ale jiní mi poprvé řekli „ahoj“. Tomáš mi napsal zprávu: „Díky za včerejšek.“

Večer jsme doma seděli u stolu a táta mi položil ruku na rameno. „Jsem na tebe pyšný,“ řekl tiše.

A já si poprvé v životě uvědomila, že být dcerou školníka není ostuda. Je to čest.

Někdy přemýšlím: Proč lidé soudí druhé podle peněz nebo práce jejich rodičů? Kdy se konečně naučíme vidět hodnotu člověka v jeho srdci a ne v jeho peněžence?