Vyhodila jsem tchyni z kolaudace: Jak se náš nový domov změnil v bitevní pole

„Tohle je můj dům! A já rozhodnu, kdo tu bude a kdo ne!“ vykřikla jsem, až se skleničky na stole zachvěly. Všichni ztichli. Petr na mě zíral s otevřenou pusou, jeho matka paní Novotná se uraženě narovnala a v očích jí blýskalo. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Začalo to tak nevinně. Po letech v malém bytě na Jižním Městě jsme si s Petrem konečně pořídili vlastní domek na okraji Prahy. Byla jsem šťastná, že máme místo pro děti, zahradu a hlavně – svůj klid. Jenže Petr trval na tom, že jeho maminka s námi musí být u kolaudace. „Vždyť nám tolik pomohla s hypotékou,“ opakoval pořád dokola. Já jsem byla vděčná, ale zároveň jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek pokaždé, když si představím paní Novotnou v našem novém obýváku.

První večer měl být oslavou. Pozvali jsme pár přátel, sousedy a samozřejmě rodinu. Paní Novotná přišla už dvě hodiny předem, aby „pomohla s přípravami“. Ve skutečnosti mi ale jen stála za zády a komentovala každý můj pohyb. „Tohle jsi měla dát do větší mísy. A proč dáváš tolik česneku do pomazánky? Víš, že Petr to nemá rád.“ Snažila jsem se to přejít, ale uvnitř mě to sžíralo.

Když přišli hosté, snažila jsem se být milá hostitelka. Jenže paní Novotná si sedla doprostřed obýváku a začala vyprávět historky o tom, jak Petr jako malý nikdy nechtěl jíst zeleninu a jak jsem ho prý „zlenivěla“. Smáli se tomu i naši sousedé, ale já cítila, jak mi hoří tváře studem.

Večer gradoval, když jsem chtěla připít na nový začátek. Zvedla jsem skleničku a začala: „Chtěla bych poděkovat všem, kdo nám pomohli splnit si sen…“ V tu chvíli mě paní Novotná přerušila: „No hlavně že jste si pořídili tak velký dům, když ještě ani nemáte druhé dítě! To je dneska móda – všechno hned a pak nic.“

Všichni ztichli. Petr se snažil situaci zachránit: „Mami, prosím tě…“ Ale ona pokračovala: „Já jen říkám pravdu! Dneska mladí neumí šetřit, všechno chtějí hned. A kdo to pak bude platit? Já vám říkala, že byste měli počkat.“

V tu chvíli mi praskly nervy. Vybuchla jsem: „Dost! Tohle je náš dům a naše rozhodnutí! Nechci tady slyšet další výčitky!“ Paní Novotná se postavila: „Tak jestli ti tady překážím, klidně odejdu!“ A já – místo abych ji zadržela – jsem jen tiše řekla: „Možná by to bylo nejlepší.“

Odešla s teatrálním prásknutím dveří. Petr za ní vyběhl, ale já zůstala stát uprostřed místnosti mezi šokovanými hosty. Cítila jsem se provinile i úlevně zároveň. Konečně bylo ticho.

Po oslavě jsme s Petrem seděli v kuchyni. Mlčel. Já taky. Nakonec řekl: „Myslíš, že to bylo nutné?“ Rozplakala jsem se. „Já už to prostě nevydržela. Celé roky se snažím být ta správná snacha, ale nikdy to není dost dobré. Vždycky má nějakou poznámku, vždycky ví všechno líp…“

Petr mě objal, ale cítila jsem mezi námi zeď. Další dny byly napjaté. Paní Novotná nám nebrala telefon, posílala jen krátké zprávy typu „Snad jste spokojení“. Petr byl smutný a já měla pocit, že jsem rozbila rodinu.

Začaly hádky o maličkosti – o to, kdo koupí mléko, kdo vyzvedne děti ze školky. Každý večer jsme usínali zády k sobě. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Měla jsem radši mlčet? Nebo jsem konečně bránila sama sebe?

Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Mluvil jsem s mámou. Je zraněná, ale prý časem pochopí.“ Díval se na mě dlouho a pak dodal: „Ale já chci vědět – jsi tady šťastná? Nebo jsi jenom přežila další den?“

Nevěděla jsem co odpovědět. V našem krásném domě bylo najednou prázdno a chladno.

Dnes už je to pár měsíců od té osudné kolaudace. S paní Novotnou jsme si napsaly pár zpráv – zdvořilých, ale chladných. S Petrem se snažíme znovu najít cestu k sobě. Někdy mám pocit, že jsme na začátku úplně nového vztahu – tentokrát bez iluzí.

Občas si říkám: Dá se vůbec postavit štěstí na cizích pravidlech? Nebo je lepší riskovat konflikt a stát si za svým? Co byste udělali vy na mém místě?