Mezi dvěma otci: Volba, která mě změnila

„Tak si to konečně rozmysli, Aničko! Zítra je tvůj velký den a já už to dál nevydržím,“ vyhrkla máma a bouchla hrnkem o stůl tak silně, až se čaj rozlil na ubrus. Seděla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by odpočítávaly čas do mého rozhodnutí.

„Mami, já… já nevím,“ zašeptala jsem. V krku jsem měla knedlík. „Jak mám vybrat? Vždyť oba jsou…“

„Ne, Aničko. Není to stejné. Petr tě vychoval, byl tu, když jsi měla horečky, když jsi brečela kvůli první pětce z matiky. Ale tvůj táta…“

„Můj táta je taky můj táta!“ skočila jsem jí do řeči ostřeji, než jsem chtěla. Vzduch v kuchyni zhoustl. Máma se na mě podívala pohledem, který jsem znala z dětství – směs lásky a zoufalství.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Petr. „Co se děje?“ zeptal se tiše. Měl na sobě starý svetr s jelenem, který nosil vždycky doma. Vypadal unaveně, ale jeho oči byly laskavé.

„Nic,“ zamumlala máma a začala utírat čaj z ubrusu.

Petr si sedl naproti mně. „Aničko, nemusíš se kvůli mně trápit. Já… já tě mám rád jako vlastní. Ale jestli chceš, aby tě k oltáři vedl tvůj otec, tak to pochopím.“

Zavřela jsem oči a vybavila si všechny ty roky – jak mě Petr učil jezdit na kole v parku u Hostivaře, jak mi pomáhal s přijímačkami na gympl, jak mě držel za ruku, když mi umřela babička. Ale pak jsem si vzpomněla na ten den před měsícem, kdy u našich dveří zazvonil můj biologický otec – Tomáš. Po patnácti letech ticha.

„Aničko…“ ozvalo se ode dveří. Tomáš stál v předsíni, v ruce držel kytici růží a vypadal nejistě jako kluk před maturitou. „Můžu na chvíli?“

Máma vstala a odešla do ložnice. Petr zůstal sedět, ale Tomáš přešel ke mně a posadil se na kraj židle.

„Vím, že nemám právo tě o nic žádat,“ začal tiše. „Ale chtěl bych být aspoň jednou v životě tvůj táta. Aspoň na ten jeden den.“

Mlčela jsem. Cítila jsem v sobě vztek i touhu po smíření. „Proč jsi odešel?“ vyhrkla jsem nakonec.

Tomáš sklopil oči. „Byl jsem zbabělec. Nezvládl jsem to s mámou… a pak už bylo pozdě. Každý rok jsem ti chtěl napsat, ale bál jsem se.“

„A teď už se nebojíš?“

„Teď už nemám co ztratit.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Petr mezitím odešel do svého pokoje. Venku déšť zesílil.

Když Tomáš odešel, šla jsem za Petrem. Seděl u stolu a skládal model letadla – jeho starý koníček.

„Petře…“ začala jsem nejistě.

Zvedl hlavu a usmál se. „Víš, Aničko, já nejsem tvůj táta podle krve. Ale vždycky budu tvůj táta podle srdce.“

Rozbrečela jsem se a objala ho.

Noc byla dlouhá. Máma chodila po bytě sem a tam, Petr mlčky opravoval letadlo a já seděla na posteli s mobilem v ruce a dívala se na fotky z dětství – jednou s Petrem na chalupě v Orlických horách, podruhé s Tomášem na staré černobílé fotce z porodnice.

Ráno přišlo příliš brzy. V koupelně jsem si malovala oči a snažila se zakrýt kruhy pod očima. Máma mi zapínala šaty a šeptala: „Ať už se rozhodneš jakkoliv, budu tě milovat.“

V obýváku čekali oba – Petr i Tomáš. Každý stál na jedné straně místnosti. Hosté už byli v kostele na Vinohradech, ženich nervózně přešlapoval před oltářem.

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Přešla jsem k Petru a vzala ho za ruku. „Petře, ty jsi byl vždycky můj táta. Prosím… pojď se mnou.“

Pak jsem přešla k Tomášovi a objala ho. „Tati… pojď taky.“

Oba muži se na sebe podívali – chvíli bylo ticho, pak Petr kývl a Tomášovi podal ruku.

A tak mě k oltáři vedli oba – každý z jedné strany.

Když jsme vešli do kostela, všichni hosté vstali a já cítila slzy v očích – tentokrát ale štěstím.

Po obřadu jsme seděli všichni u jednoho stolu – máma, Petr i Tomáš. Nikdo nemluvil o minulosti ani o bolesti. Jen jsme byli spolu.

Dnes večer sedím u okna našeho nového bytu a přemýšlím: Co vlastně znamená být rodina? Je to krev? Nebo láska? A může člověk někdy opravdu odpustit? Co byste udělali vy?