Když vlastní dcera zapomene: Jsem pro ni jen bankomat?

„Mami, můžeš mi poslat dva tisíce? Potřebuju na nájem.“ Její hlas zněl unaveně, skoro otráveně. Ani jsem nestačila odpovědět, už slyším v telefonu tiché povzdechnutí. „Prosím tě, fakt to spěchá.“

Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou. Dívám se na starou fotku na lednici – malá Terezka v růžových šatech, jak mě objímá kolem krku. Kde je ta holčička, která mi šeptala do ucha, že mě nikdy neopustí?

„Terezo, víš…“ začnu opatrně, ale ona mě přeruší: „Mami, teď fakt nemám čas. Pošleš mi to?“

Zavěsí dřív, než stihnu cokoli říct. Zůstanu sedět v tichu, které je těžší než kdy dřív. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsme spolu pekly bábovku, jak jsem ji učila jezdit na kole, jak jsme se smály u pohádek. Teď mám pocit, že jsem pro ni jen číslo v internetovém bankovnictví.

Když byla malá, byla jsem pro ni celý svět. Po rozvodu s jejím otcem jsem dělala všechno proto, aby nic nechybělo. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abych jí mohla zaplatit školu v Praze. Vždycky jsem si říkala: „Jednou mi to vrátí. Jednou budeme zase spolu.“

Ale čím víc dospívala, tím víc se vzdalovala. Nejprve přestala jezdit domů na víkendy. Pak už ani nevolala. A teď? Teď volá jen tehdy, když potřebuje peníze.

Minulý měsíc jsem jí poslala peníze na opravu auta. Předtím na kauci za nový byt. Vždycky slíbí, že přijede na návštěvu – ale nikdy nepřijede. Když jí napíšu zprávu, odpoví jedním slovem: „Dík.“

Někdy si říkám, jestli jsem ji rozmazlila. Jestli jsem jí dala až moc. Nebo jestli jsem byla příliš přísná po rozvodu? Možná jsem měla být víc doma a méně v práci. Ale jak bychom jinak přežily?

Včera jsem potkala sousedku paní Novotnou. Její syn jí každý týden volá a jezdí za ní s vnoučaty. Závidím jí tu blízkost. Proč já mám pocit, že jsem pro Terezu jen poslední možnost?

Večer si nalévám sklenku vína a sedám si k počítači. Prohlížím si Tereziny fotky na Facebooku – usmívá se tam s kamarády na festivalu v Brně, cestuje po Evropě. Nikde ani zmínka o mně. Ani na narozeniny mi nezavolala – poslala jen SMS: „Všechno nejlepší.“

Jednou jsem sebrala odvahu a napsala jí delší dopis: „Chybíš mi. Chtěla bych tě zase vidět. Nejen jako matka, ale jako člověk.“ Odpověď nepřišla.

Přemýšlím, jestli to tak mají i jiné matky. Jestli i ony cítí tu prázdnotu, když děti vyletí z hnízda a už se nevrací. Nebo jestli je chyba ve mně.

Jednoho dne přijde Tereza nečekaně domů. Vchází do bytu bez klepání, hází kabelku na zem a ani se nerozhlédne. „Mami, potřebuju rychle najít svůj starý pas. Letím s kamarádkou do Londýna.“

„Ahoj,“ řeknu tiše.

„Jo, ahoj,“ odpoví bez zájmu a začne prohledávat šuplíky.

Sleduji ji a cítím slzy v očích. „Terezo… proč už spolu nemluvíme? Proč jsi tak daleko?“

Zastaví se a podívá se na mě poprvé do očí. „Mami, já mám prostě hodně práce a starostí. Nechci to řešit.“

„Ale já tě potřebuju,“ vyhrkne ze mě zoufalství.

Zavrtí hlavou: „Mami, já už nejsem dítě.“

„Ale já jsem pořád tvoje máma,“ zašeptám.

Chvíli je ticho. Pak najde pas a rychle odejde z bytu.

Sedím tam ještě dlouho poté a přemýšlím: Kde jsme se ztratily? Je tohle normální? Nebo jsme opravdu něco pokazily?

Druhý den mi přijde zpráva: „Dík za pas.“ Nic víc.

Začínám si uvědomovat, že možná musím začít žít i pro sebe. Najít si nové přátele, koníčky – protože čekat na Terezu je jako čekat na vlak, který už nikdy nepřijede.

Ale stejně… Každý večer před spaním se ptám sama sebe: Je možné znovu najít cestu ke svému dítěti? Nebo už je pozdě?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o vztah s dítětem, které o vás nestojí?