Peníze nebo láska? Den, kdy jsem všechno opustila – Můj příběh o zradě a novém začátku

„Ona je pro mě hlavně jistota, víš, mami. Kdybych měl žít jen z toho, co vydělám já, nikdy bychom si takhle nežili.“

Ta slova mi v hlavě rezonují dodnes. Stála jsem za dveřmi kuchyně v našem bytě na Žižkově, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Bylo pozdní pondělí večer, venku pršelo a já jsem se vracela z práce později než obvykle. Můj muž, Petr, seděl u stolu se svou matkou, paní Věrou, která nikdy neskrývala, že podle ní nejsem dost dobrá pro jejího syna. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla být pro někoho jen bankomat.

„Ale Petře, to přece není správné,“ slyšela jsem její hlas. „Měl by sis najít ženu, která tě bude milovat, ne živit.“

„Mami, prosím tě,“ odsekl Petr. „Dneska to tak prostě chodí. Lucie je šikovná, vydělává víc než já. Já se starám o domácnost a ona platí účty. Každý máme svou roli.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vždycky jsem věřila, že jsme tým. Že když já pracuju dlouhé hodiny v advokátní kanceláři a Petr je doma s dětmi, je to naše společné rozhodnutí. Nikdy mě nenapadlo, že by mě mohl vidět jen jako zdroj peněz.

Když jsem vešla do kuchyně, oba zmlkli. Podívala jsem se na Petra a v očích jsem mu viděla strach i stud. „Slyšela jsem všechno,“ řekla jsem tiše. „Jdu si sbalit věci.“

Petr vyskočil ze židle. „Lucie, počkej! To jsi špatně pochopila! To byla jen…“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „Pochopila jsem to naprosto přesně.“

Během deseti minut jsem měla v kufru pár věcí a vyšla do deště. Nevěděla jsem, kam jdu. Jen jsem věděla, že už nemůžu zůstat tam, kde mě někdo bere jen jako peněženku.

První noc jsem strávila u kamarádky Jany na gauči. Byla překvapená i rozčilená zároveň. „To snad není možné! Vždyť jste spolu byli deset let! A děti?“

„Děti jsou u něj,“ odpověděla jsem zlomeně. „Zítra si je vezmu k sobě.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Petr mi volal každý den, posílal zprávy, prosil mě, ať se vrátím. Jeho matka mi psala jedovaté SMSky: „Opustit rodinu kvůli jedné větě? To je dnes moderní?“

Ale já věděla, že to nebyla jen jedna věta. Bylo to všechno – jeho neochota hledat práci, jeho pohodlnost, jeho přesvědčení, že žena má vydělávat a muž má být doma. Já chtěla partnerství, ne parazitování.

Děti – Tomášovi bylo osm a Klárce šest – nechápaly, proč už nejsme všichni spolu. „Mami, kdy zase půjdeme domů?“ ptala se Klárka každou noc před spaním.

„Tohle je teď náš domov,“ šeptala jsem jí do vlasů a snažila se nebrečet.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila přiznat slabost. „Lucie,“ řekla mi doktorka Novotná jednou na sezení, „vy jste byla ve vztahu, kde jste dávala všechno a dostávala málo zpět. To není láska.“

Ale co když je láska právě o tom dávat? Co když jsem byla jen příliš náročná?

Jednou večer mi Petr poslal dlouhý e-mail:

„Luci, promiň mi všechno. Neuvědomil jsem si, jak moc tě zraňuju. Bez tebe je tady prázdno. Děti tě potřebují a já taky.“

Seděla jsem u počítače a brečela. Chtěla jsem mu odpustit. Chtěla jsem věřit, že se změní.

Ale pak přišel den soudu o děti a výživné. Petr tam přišel v novém saku – které si koupil za peníze z našeho společného účtu – a s úsměvem tvrdil soudkyni: „Já se o děti starám nejvíc.“

V tu chvíli mi došlo, že mu nejde o mě ani o děti – ale o pohodlí.

Rozvod byl rychlý a bolestivý. Děti máme ve střídavé péči. Každý pátek si je předáváme na parkovišti před Albertem na Vinohradech. Vždycky se snažím usmívat a být silná.

Ale večer doma často sedím sama u stolu a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebylo by lepší zůstat kvůli dětem? Nebo kvůli tomu pocitu bezpečí?

Jednou mě Tomáš objal a zašeptal: „Mami, já tě mám rád i když už nejsme všichni spolu.“

A tehdy jsem pochopila, že někdy je lepší odejít než zůstat tam, kde vás berou jen jako zdroj peněz.

Ale pořád mě to bolí. Pořád si kladu otázku:

Byla to správná volba? Nebo jsem měla bojovat víc? Co byste udělali vy na mém místě?