Když láska vyprchá: Můj boj o manželství s Tomášem

„Tomáši, prosím tě, mohl bys mi aspoň jednou odpovědět?“ vyhrkla jsem, když jsem už po páté za poslední týden stála v naší kuchyni a snažila se navázat rozhovor. On jen mlčky seděl u stolu, zíral do mobilu a přikývl tak neurčitě, že jsem si nebyla jistá, jestli mě vůbec slyšel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

Kdysi jsme spolu dokázali mluvit celé hodiny. Smáli jsme se, plánovali budoucnost, snili o domě na venkově a o dětech. Ale teď? Teď jsme byli dva cizinci pod jednou střechou. Každý večer jsem usínala s pocitem, že jsem pro něj neviditelná. A nejhorší bylo, že jsem si začínala připadat neviditelná i sama pro sebe.

Začalo to nenápadně. Tomáš měl těžké období v práci – jeho šéf v bance na něj tlačil, často zůstával přesčas. Chápala jsem to, snažila jsem se být oporou. Ale když jsem navrhla, že bychom mohli začít chodit spolu běhat nebo aspoň na procházky do Stromovky, jen mávl rukou: „Jsem unavenej, nech mě být.“

Zpočátku jsem to omlouvala. Vždyť každý má někdy špatné dny. Ale ty jeho trvaly týdny a pak měsíce. Přestali jsme spolu večeřet u jednoho stolu – on si nosil talíř k televizi, já zůstávala sama v kuchyni. Když jsem mu jednou řekla, že mám strach o naše manželství, podíval se na mě s takovou prázdnotou v očích, že mi bylo jasné, že už mě dávno ztratil.

Moje máma mi radila: „Musíš být trpělivá, chlapi to mají jinak.“ Ale jak dlouho může být člověk trpělivý? Kamarádka Jana mi zase říkala: „Proč s ním ještě jsi? Vždyť tě ničí.“ Jenže já si pořád říkala, že to zvládnu. Že ho dokážu znovu získat.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a připravila jeho oblíbené jídlo – svíčkovou podle receptu jeho babičky. Zapálila jsem svíčky, nalila víno a čekala. Když přišel domů, ani si nevšiml slavnostní atmosféry. „Co to je za divadlo?“ zeptal se podrážděně a bez zájmu usedl ke stolu. Snažila jsem se začít rozhovor o dovolené nebo o tom, co bychom mohli dělat o víkendu. On jen pokrčil rameny: „Dělej si co chceš.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem odešla do ložnice a rozplakala se do polštáře. Připadala jsem si jako stín ženy, kterou jsem kdysi byla.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky sama. V parku jsem pozorovala ostatní páry – smáli se spolu, drželi se za ruce. Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Byla to jeho vina? Nebo moje? Možná jsme oba jen přestali bojovat.

Jednoho dne jsem našla v jeho bundě lístek do kina na film, na který jsme chtěli jít spolu. Byl ale jen jeden lístek a datum už uplynulo. Když jsem se ho zeptala, s kým tam byl, jen odsekl: „S kolegou z práce.“ Lhala bych, kdybych řekla, že jsem mu věřila.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o něm, o našem vztahu. Přestala jsem jíst, noci probděla v slzách a ráno chodila do práce jako robot. Kolegové si všimli mé změny: „Jsi v pořádku?“ ptala se mě šéfová paní Novotná. Jenže jak vysvětlit něco tak neuchopitelného jako pomalé umírání lásky?

Jednoho dne mi Jana navrhla, abych šla s ní na jógu. Zpočátku jsem odmítala – připadala jsem si příliš zlomená na to, abych dělala něco pro sebe. Ale nakonec mě přesvědčila. Po první hodině jsem měla pocit, že se mi poprvé po dlouhé době lépe dýchá.

Začala jsem chodit pravidelně – nejen na jógu, ale i na kávu s Janou nebo do kina sama. Pomalu jsem si uvědomovala, že život nemusí být jen čekání na to, až si mě Tomáš zase všimne.

Jednoho večera přišel domů dřív než obvykle a našel mě uprostřed obýváku cvičit jógu podle videa na notebooku. Chvíli mě pozoroval a pak řekl: „Ty jsi nějaká jiná.“

„Možná jo,“ odpověděla jsem tiše.

Sedl si ke mně a poprvé po dlouhé době se mě zeptal: „Jsi šťastná?“

Nevěděla jsem co říct. Byla jsem šťastná? Nebo jen méně nešťastná než dřív?

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně.

Tomáš sklopil oči a dlouho mlčel. Pak řekl: „Myslím, že jsme oba někde ztratili cestu.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsme spolu mluvili otevřeně. Nevyřešilo to všechno – pořád mezi námi viselo spoustu nevyřčeného bolesti a zklamání. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Dnes už vím, že láska není samozřejmost a že někdy nestačí jen čekat a doufat. Musíme bojovat nejen za vztah, ale hlavně sami za sebe.

A tak se ptám: Kolik toho má člověk obětovat pro druhého? A kdy je čas začít žít zase pro sebe?