Můj muž odešel, ale spletl se – Česká žena a nový začátek ve stínu nevěry

„Jsi úplně k ničemu, Marie! Bezemě nezvládneš ani zaplatit složenky!“ křičel na mě Petr v pátek večer, když práskl dveřmi od našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Jeho hlas mi ještě dlouho zněl v uších, zatímco jsem seděla na pohovce a zírala do prázdna. Všechno se ve mně svíralo – hněv, smutek, strach. Ale nejvíc mě bolela ta slova. Opravdu jsem tak bezcenná? Nebo je to jen jeho způsob, jak mě zlomit?

Petr byl vždycky ten silnější. Pracoval jako vedoucí v autoservisu, já byla účetní na poloviční úvazek a starala se o naši dceru Klárku. Poslední měsíce byl ale jiný. Pozdě chodil domů, mobil si bral i do koupelny a když jsem se ptala, co se děje, jen odsekl: „Máš moc bujnou fantazii.“

Ten pátek jsem našla v jeho bundě účtenku z restaurace v centru. Večeře pro dva, víno za pět set. Když jsem se ho zeptala, s kým tam byl, začal řvát. Prý jsem hysterka a žárlivka. A pak přišla ta hádka – slova, která už nešlo vzít zpět.

Když odešel, seděla jsem dlouho v tichu. Klárka spala u kamarádky na přespávačce. Byla jsem sama. Poprvé po deseti letech. V hlavě mi běžely všechny ty roky – svatba v malém kostele v Nuslích, první společný byt, Klárčiny první krůčky… A teď tohle.

Druhý den ráno mi volala máma: „Maruško, co se děje? Petr mi psal, že jsi ho vyhodila.“
„Ne, mami,“ vzlykla jsem. „On odešel sám.“
„To snad není možné…“ povzdechla si máma. „A co budeš dělat?“

To byla otázka. Co budu dělat? Petr měl pravdu – nikdy jsem nebyla sama. Vždycky jsem měla někoho vedle sebe: rodiče, kamarádky, pak jeho. Najednou jsem musela všechno zvládnout sama.

První týdny byly peklo. Petr si našel podnájem u kolegy a Klárku si bral jen na víkendy. Peníze mi posílal pozdě a málo. Musela jsem si najít druhou práci – večer jsem uklízela kanceláře v centru. Byla jsem unavená, podrážděná a často jsem brečela do polštáře.

Jednou večer přišla Klárka domů smutná: „Mami, táta říkal, že za všechno můžeš ty.“
To mě bodlo u srdce. „To není pravda, zlato,“ objala jsem ji. „Někdy se dospělí hádají a nevědí si rady. Ale ty za nic nemůžeš.“

Začala jsem chodit na terapii k paní doktorce Novotné na polikliniku. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – o svých snech, strachu z opuštění, o tom, jak mě Petr ponižoval. Bylo to těžké, ale osvobozující.

Jednoho dne mi zavolala kamarádka Jana: „Marie, pojď s námi na výlet do Českého ráje! Potřebuješ vypnout.“
Nechtělo se mi, ale nakonec jsem jela. V lese mezi skalami jsem najednou cítila klid. Smály jsme se, povídaly si o všem možném a já si uvědomila, že život nekončí rozchodem.

Začala jsem se víc starat o sebe – přihlásila jsem se na kurz keramiky v kulturním domě a poznala nové lidi. Klárka byla šťastnější, když viděla, že nejsem jen smutná máma.

Petr mi jednou večer volal: „Marie, nevrátíš se ke mně? Udělal jsem chybu.“
Zhluboka jsem se nadechla: „Ne, Petře. Už ne.“
„Ale vždyť to bezemě nezvládneš!“
„To jsi říkal vždycky… Ale já už vím, že zvládnu.“

Petr byl uražený a zavěsil. Ale já cítila úlevu.

Dnes je to rok od té hádky. Mám dvě práce – účetnictví a keramiku prodávám na trzích na Náplavce. S Klárkou jsme silnější než kdy dřív. Někdy je mi smutno po tom starém životě, ale už vím, že nejsem k ničemu.

Možná největší vítězství je to, že už nepotřebuju někoho vedle sebe, abych byla někdo.

A co vy? Myslíte si, že jsme opravdu někdo jen tehdy, když máme partnera? Nebo je síla v tom najít sebe sama?