Když rodina dusí: Příběh o tom, jak švagrová málem zničila mé manželství

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem a hlas mi přeskočil. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr stál naproti mně, v ruce držel mobil a na displeji svítilo jméno jeho sestry Simony. „Ona tě potřebuje, Lucie. Je sama, rozumíš? Nemůžu ji teď nechat na holičkách,“ odpověděl mi unaveně, jako by to byla ta nejlogičtější věc na světě.

Jenže já už nemohla. Bylo to pořád dokola. Simoně bylo třicet, rozvedená, bezdětná a Petr pro ni byl jediný pevný bod. Jenže já jsem byla jeho žena. A naše děti potřebovaly tátu. Jenže Petr byl pořád u Simony – opravoval jí auto, stěhoval nábytek, jezdil s ní na úřady, dokonce jí pomáhal malovat byt. Každý víkend byl pryč. Každý večer telefonoval se Simonou déle než se mnou.

Začalo to nenápadně. Simona se rozvedla a Petr jí chtěl pomoct. Chápala jsem to – rodina je důležitá. Ale když jsem po třetí večeři za sebou seděla sama s dětmi u stolu a Petr mi napsal jen krátkou SMS „Jsem u Simony, přijdu pozdě“, začala jsem cítit vztek. A taky strach. Co když už pro něj nejsem důležitá? Co když už nejsem jeho rodina já?

Jednou večer jsem seděla na balkoně, děti už spaly a já si nalila sklenku vína. Sledovala jsem světla města a v hlavě mi běžely všechny ty rozhovory, které jsme s Petrem vedli – nebo spíš nevedli. Vždycky to skončilo stejně: „Simona tě potřebuje.“ A co já? Potřebuju tě taky!

Jednoho dne jsem se rozhodla, že to musím řešit. „Petře, musíme si promluvit,“ řekla jsem ráno, když si naléval kávu. „Mám pocit, že jsme pro tebe až druzí.“ Podíval se na mě překvapeně, skoro dotčeně. „To přeháníš, Lucie. Simona je v těžké situaci.“

„A co my? My nejsme tvoje rodina?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mlčel a pak jen pokrčil rameny. „Ty to nechápeš.“

A v tu chvíli jsem měla pocit, že se mezi námi něco zlomilo.

Začala jsem být podrážděná, hádavá. Děti cítily napětí a ptaly se: „Kdy přijde táta?“ A já nevěděla, co odpovědět. Když Petr přišel domů pozdě večer a já už ležela v posteli, slyšela jsem ho šeptat do telefonu: „Neboj se, zítra přijedu zase.“

Jednou jsem šla vyzvednout děti ze školky a potkala jsem Simonu na parkovišti. Usmála se na mě tím svým unaveným úsměvem a řekla: „Díky, že Petru dovolíš mi pomáhat. Nevím, co bych bez něj dělala.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet – dovolím? Já už nemám sílu nic dovolovat! Ale jen jsem se usmála a rychle odešla.

Začala jsem si všímat, jak mě lidé v okolí pozorují – sousedky šeptaly na chodbě, maminky ve školce se mě ptaly: „Lucie, není ti nic? Vypadáš unaveně.“ A já byla unavená – z toho věčného boje o vlastní rodinu.

Jednou večer jsem to už nevydržela. Když Petr přišel domů a chtěl jít hned do sprchy, zastavila jsem ho ve dveřích koupelny.

„Petře, takhle to dál nejde! Já už nemůžu být pořád ta druhá! Buď si vybereš mě a děti, nebo Simonu!“

Petr na mě zůstal zírat jako opařený. „To nemyslíš vážně…“

„Ale myslím! Já tě miluju, ale nemůžu žít ve stínu tvojí sestry!“

Bylo ticho. Pak Petr odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám právo chtít po něm takovou věc. Jestli nejsem sobecká. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery o samotě, na dětské otázky a na svůj vlastní smutek.

Ráno Petr přišel ke mně do kuchyně. „Lucie… promiň. Já… já nevím, jak to udělat správně. Simona je moje sestra… ale ty jsi moje žena.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvili. O tom, jak se cítím já i on. O tom, že rodina je důležitá – ale že i naše rodina potřebuje jeho čas a lásku.

Začali jsme dělat malé změny – Petr trávil víc času doma, Simona si našla psycholožku a začala řešit svoje problémy jinak než přes mého muže.

Nebylo to jednoduché. Pořád mám někdy strach, že se všechno vrátí zpátky. Ale naučila jsem se říkat si o to, co potřebuji.

Někdy večer sedím na balkoně s vínem v ruce a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o lásku? Proč máme pocit viny, když chceme být pro někoho na prvním místě?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo chtít být pro svého muže důležitější než jeho sestra?