„Mami, proč děda musí pryč?“: Rozhodnutí, které roztrhlo naši rodinu

„Mami, proč děda musí pryč?“ Natálka se na mě dívala s obrovskýma očima, zatímco jsem balila tašku s jeho oblečením. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo svírá hrdlo. Všechno to začalo před měsícem, když jsem našla tátu sedět na zemi v jeho kuchyni, neschopného vstát. Jeho dům na okraji vesnice u Litomyšle byl plný vlhkosti a plísně, ale on tvrdohlavě odmítal jakoukoli pomoc.

„Jano, já nikam nejdu! Tady jsem doma,“ křičel na mě ten den, kdy jsme mu s bratrem Petrem oznámili, že jsme našli místo v domově seniorů v Poličce. „Tady jsem žil celý život. Tady jsem byl s tvojí mámou…“ Jeho hlas se zlomil a já cítila, jak mi slzy stékají po tváři.

Petr se snažil být racionální. „Tati, už to tady nezvládáš. Minulý týden jsi zapomněl vypnout sporák. Co kdyby se něco stalo?“

Táta se na něj podíval s nenávistí, kterou jsem u něj nikdy neviděla. „Tak mě nechte umřít doma! Nejsem žádný děcko!“

V ten moment jsem si uvědomila, jak moc je tahle situace bezvýchodná. Jsem rozvedená, manžel odešel za jinou ženou do Prahy a já zůstala sama s osmiletou Natálkou. Pracuji jako učitelka v mateřské škole a každý den po práci jezdím za tátou, abych mu přivezla nákup a pomohla s úklidem. Natálka si mezitím hraje na zahradě a často mi říká: „Mami, děda je smutný.“

Jednou večer, když jsem ji ukládala do postele, mi řekla: „Mami, proč je děda pořád sám? Proč nemůže bydlet s námi?“ Chtěla jsem jí vysvětlit, že v našem malém bytě v paneláku není místo, že táta potřebuje speciální péči, kterou mu nemůžu dát. Ale místo toho jsem ji jen objala a mlčky plakala.

Petr navrhl, že bychom mohli prodat tátův dům a peníze použít na lepší péči. Jenže táta o tom nechtěl ani slyšet. „Ten barák je všechno, co mi zbylo! Vy byste mě nejradši zavřeli někam do klece!“

Začaly hádky. Petr mi vyčítal, že jsem moc měkká a neumím si stát za svým. Já mu zase vyčítala, že nechápe, jaké to je být každý den mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi dítětem a starým člověkem.

Jednoho dne mi volala sousedka: „Jano, tvůj táta zase bloudil po vesnici v pyžamu. Lidi už si povídají…“ Cítila jsem hanbu i zoufalství. Co když se mu něco stane? Co když ho najdou někde v lese?

Rozhodla jsem se. Druhý den jsme jeli do domova důchodců. Táta seděl vedle mě v autě a celou cestu mlčel. Když jsme přijeli, podíval se na mě a řekl: „Jestli mě tady necháš, už nejsi moje dcera.“

Zůstala jsem stát na parkovišti a dívala se za ním, jak ho odvážejí dovnitř. V tu chvíli jsem měla pocit, že selhávám jako dcera i jako matka.

Doma bylo ticho. Natálka seděla u stolu a kreslila obrázek – byla na něm naše rodina a děda stál stranou za plotem.

„Mami, kdy půjdeme za dědou?“ zeptala se tiše.

„Brzy,“ odpověděla jsem a cítila prázdnotu.

Následující týdny byly plné výčitek. Táta mi nebral telefon, Petr se mnou skoro nemluvil a Natálka byla smutná. Večer jsem seděla u okna a přemýšlela: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen zradila člověka, který mě celý život chránil?

Jednou večer mi přišla SMS od táty: „Jano, promiň mi ty slzy. Jen jsem měl strach být sám mezi cizími lidmi. Ale už je to lepší. Děkuju ti.“

Rozbrečela jsem se úlevou i bolestí zároveň.

A tak tu teď sedím a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou dcerou i matkou zároveň? Jak najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a úctou ke stáří? Co byste udělali vy na mém místě?