Ve stínu tchyně: Můj boj o vlastní život v cizím domě

„Tohle jsi vážně chtěla, Jano?“ ozvalo se za mnou, když jsem se v bílých šatech dívala do zrcadla. Maminka mi upravovala závoj a v očích měla slzy dojetí. Jenže já jsem v tu chvíli cítila spíš úzkost než štěstí. Petr, můj nastávající, byl úžasný muž – laskavý, pozorný, vždy ochotný pomoci. Ale jeho matka, paní Marie, byla jako stín, který se táhl za každým naším rozhodnutím.

Svatba byla krásná, všichni se smáli a gratulovali nám. Ale už při prvním přípitku mi Marie pošeptala: „Teď už jsi naše.“ Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Myslela jsem si, že je to jen její způsob, jak mě přijmout do rodiny. Netušila jsem, že tím začíná moje nová role – role někoho, kdo musí neustále dokazovat, že je dost dobrý.

Místo vlastního bytu jsme se nastěhovali k Marii do jejího starého bytu na Žižkově. Petr tvrdil, že je to jen na chvíli, než našetříme na něco vlastního. „Maminka je sama, potřebuje nás,“ říkal. Jenže já jsem brzy zjistila, že potřebuje hlavně jeho – a že já jsem v tomhle domě jen hostem.

První týdny byly plné drobných narážek. „Tak ty vaříš svíčkovou s citronem? U nás se to tak nikdy nedělalo.“ „Petr má rád jinak ustlanou postel.“ „Já bych tu koupelnu uklízela častěji.“ Snažila jsem se být milá, přizpůsobit se. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že selhávám.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a Marií za zavřenými dveřmi kuchyně:

„Mami, nech Janu být. Dělá to dobře.“
„Ale Petře, ona není zvyklá na náš způsob. Musíš jí to vysvětlit.“

Když jsem vešla dovnitř, oba zmlkli. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově.

Začala jsem být podrážděná. Každé ráno jsem vstávala s knedlíkem v krku a přemýšlela, co dnes udělám špatně. Petr si toho všiml:

„Jano, co se děje? Jsi poslední dobou nějaká smutná.“
„Nic mi není,“ zalhala jsem. Jak mu mám vysvětlit, že mám pocit, že žiju život někoho jiného?

Jednoho dne přišla Marie s návrhem:

„Jano, co kdybys šla pracovat ke mně do knihovny? Mám tam známou a potřebují pomoc.“

Cítila jsem se jako dítě, kterému někdo plánuje život bez jeho vědomí. Měla jsem vlastní sny – chtěla jsem učit češtinu na gymnáziu. Ale Marie měla vždycky lepší plán.

Začala jsem se hádat s Petrem. On byl mezi dvěma mlýnskými kameny:

„Jano, maminka to myslí dobře.“
„Ale já nejsem její dcera! Já chci žít svůj život!“

Jednou večer jsem to už nevydržela a rozplakala se před Petrem:

„Já už nemůžu! Připadám si tu jako cizinec! Proč nikdy nestojíš za mnou?“

Petr mlčel. Pak mě objal a řekl: „Já tě miluju, ale maminka je rodina…“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze jen proto, abych mohla dýchat. Přemýšlela jsem o rozvodu. Ale pak jsem si vzpomněla na slib, který jsem dala sama sobě – že se nikdy nevzdám bez boje.

Jednoho dne jsem si sbalila pár věcí a odjela na víkend k rodičům do Plzně. Maminka mě objala a řekla: „Janičko, ty jsi silnější, než si myslíš.“

Po návratu domů jsem si sedla s Petrem i Marií ke stolu.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ začala jsem roztřeseným hlasem. „Chci vlastní prostor. Chci žít s Petrem jako manželé – ne jako hosté ve vašem domě.“

Marie se urazila: „Takže ti tady není dost dobře?“
Petr vypadal zmateně: „Jano…“

Poprvé v životě jsem se postavila sama za sebe:

„Nejde o to, že by mi tu bylo špatně. Ale potřebuju svůj domov. Potřebuju vědět, že mám právo rozhodovat o svém životě.“

Bylo ticho. Pak Marie vstala a odešla do svého pokoje.

S Petrem jsme dlouho mluvili. Nakonec slíbil, že začneme hledat vlastní byt.

Nebyla to jednoduchá cesta. Marie mi dlouho nemohla odpustit, že jsme odešli. Ale já věděla, že pokud chci být šťastná – a pokud má naše manželství přežít – musím být sama sebou.

Dnes už máme s Petrem malý byt na Vinohradech. Není to dokonalé – občas se hádáme kvůli maličkostem a Marie nás navštěvuje častěji, než bych chtěla. Ale konečně mám pocit, že žiju svůj život.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kolik žen v Česku žije ve stínu své tchyně? A kolik z nás najde odvahu říct: Dost! Co byste udělali vy na mém místě?