Strýčku Karle, měl jsi být u své neteře – Příběh, který mi změnil život

„Karle, prosím tě, můžeš za mnou dneska přijet? Jen na chvíli. Potřebuju si s někým promluvit.“

Terezčin hlas zněl jinak než obvykle. Nebyla v něm ta obvyklá lehkost, ani ironie, kterou si vypěstovala během let, kdy se snažila přežít v naší rodině plné nevyřčených křivd a starých bolestí. Bylo v něm něco naléhavého, co mě donutilo okamžitě odložit noviny a popadnout klíče od auta.

Cestou k ní jsem si v duchu přehrával všechny možné scénáře. Vždyť Terezka byla vždycky ta silná, ta, která se nikdy nenechala zlomit. Když jí bylo osm a její rodiče se rozvedli, byla to ona, kdo utěšoval mladšího bráchu, zatímco její máma – moje sestra – propadala depresím a táta se odstěhoval do Brna za novou ženou. Od té doby jsme spolu drželi jakousi tichou dohodu: já jí pomůžu, když bude nejhůř, a ona mi nebude klást otázky o mém vlastním nevydařeném manželství.

Když jsem dorazil k jejímu paneláku na Jižním Městě, čekala už dole. Oči měla zarudlé a ruce se jí třásly. „Pojď nahoru,“ řekla tiše. Ve výtahu jsme mlčeli. Bylo to to ticho, které předchází bouři.

V bytě to vonělo po levné kávě a cigaretách. Terezka si sedla ke stolu a dlouho jen zírala do hrnku. „Karle… já už to nezvládám,“ zašeptala nakonec. „Mám pocit, že se všechno kolem mě hroutí. Máma je pořád v nemocnici, táta se mnou nemluví a já… já jsem těhotná.“

To slovo viselo ve vzduchu jako hromada cihel. Věděl jsem, že má přítele – nějakého Honzu z práce – ale nikdy o něm moc nemluvila. „A co Honza?“ zeptal jsem se opatrně.

Terezka se rozplakala. „Honza mě nechal, když jsem mu to řekla. Prý na to není připravený. A já… já nevím, co mám dělat.“

Seděl jsem tam a cítil se bezmocný jako nikdy předtím. V hlavě mi vířily vzpomínky na vlastní chyby – na to, jak jsem kdysi utekl od své ženy i dcery, protože jsem měl pocit, že na rodinu prostě nemám. Teď jsem tu seděl naproti své neteři a viděl v jejích očích stejný strach, jaký jsem kdysi cítil já.

„Terezko,“ začal jsem tiše, „já vím, že to teď vypadá beznadějně. Ale nejsi na to sama. Já ti pomůžu.“

Zvedla ke mně oči plné slz. „Ale proč bys to dělal? Vždyť jsi sám sotva zvládal svůj život…“

Zasmál jsem se hořce. „Možná právě proto. Protože vím, jaké to je cítit se opuštěný.“

Další týdny byly jako jízda na horské dráze. Terezka se rozhodla dítě si nechat – i když věděla, že ji čeká spousta těžkostí. Pomáhal jsem jí s návštěvami u lékaře, nakupoval výbavičku a snažil se být oporou i tehdy, když mě v noci přepadaly vlastní pochybnosti.

Jednou večer jsme seděli u ní v kuchyni a ona najednou řekla: „Víš, Karle… já mám někdy pocit, že jsme v naší rodině všichni tak trochu rozbití. Máma pořád utíká před realitou do prášků, táta utekl úplně a ty… ty ses taky kdysi ztratil.“

Mlčel jsem. Věděl jsem, že má pravdu.

„Ale možná právě proto teď držíme spolu,“ dodala po chvíli.

Když se malý Matyáš narodil, byl jsem u toho. Držel jsem Terezku za ruku a poprvé po letech měl pocit, že dělám něco správně. Když mi ho podala do náruče, rozbrečel jsem se stejně jako ona.

Ale tím to neskončilo. Terezčina máma se z nemocnice vrátila ještě slabší než dřív a odmítala přijmout fakt, že je babičkou. „To dítě ti zničí život,“ říkala jí pořád dokola. Terezka byla na pokraji sil.

Jednou večer mi volala: „Karle, já už fakt nevím… Máma mi nadává, že jsem k ničemu, táta mi ani nepopřál k narození dítěte a Honza se už vůbec neozval.“

Seděl jsem u ní do noci a poslouchal její pláč. Chtěl jsem jí říct něco moudrého, ale jediné co mě napadlo bylo: „Terezko, nejsi k ničemu. Jsi silnější než si myslíš.“

Začali jsme spolu trávit víc času – chodili jsme s Matyášem do parku, pekli bábovku podle receptu mojí mámy a pomalu si budovali vlastní malou rodinu navzdory všem ranám osudu.

Jednou jsme potkali Honzu na ulici. Zastavil se u kočárku a chvíli na Matyáše jen zíral. Pak řekl: „To je můj syn?“

Terezka jen přikývla a Honza odešel beze slova pryč.

Doma pak Terezka dlouho mlčela. Nakonec řekla: „Víš co? Já už nikoho nepotřebuju přesvědčovat o tom, že mám právo být šťastná.“

A já si uvědomil, že i když jsme oba udělali spoustu chyb, máme šanci začít znovu.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Co kdybych tenkrát nezvedl telefon? Co by bylo s Terezkou? A hlavně – proč je pro nás Čechy tak těžké říct si o pomoc?