Poslední vůle: Vše pro cizí ženu? Můj život po smrti manžela se obrátil naruby

„To není možné, to musí být chyba!“ vykřikla jsem, když mi notářka podávala papíry k přečtení. Moje ruce se třásly a srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela její další slova. „Paní Nováková, váš manžel skutečně ve své poslední vůli odkázal veškerý majetek paní Evě Dvořákové. Je mi líto.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsme s Petrem za třicet let společného života vybudovali – náš byt v Dejvicích, chalupa na Šumavě, dokonce i jeho starý kolo, na kterém jezdil do práce – všechno připadlo ženě, o které jsem v životě neslyšela. Byla jsem v šoku. V hlavě mi vířily otázky: Kdo je ta žena? Proč jí Petr všechno odkázal? Co jsem udělala špatně?

Když jsem se vrátila domů, byt byl najednou cizí a studený. Všude byly jeho věci – jeho oblíbený svetr přehozený přes křeslo, hrnek s nápisem „Nejlepší táta na světě“, fotky z dovolených. Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Syn Honza mi volal, ale neměla jsem sílu mu to říct. Jak bych mu vůbec vysvětlila, že jeho otec nás oba odsunul stranou kvůli nějaké cizí ženě?

Další dny jsem přežívala jako ve snu. Lidé mi nosili koláče a květiny, vyjadřovali soustrast, ale já v sobě cítila jen prázdnotu a vztek. Když jsem konečně našla odvahu, zavolala jsem notářce a zeptala se jí na Evu Dvořákovou. „Nemohu vám sdělit osobní údaje,“ odpověděla stroze. „Ale pokud chcete, můžete jí napsat dopis.“

Seděla jsem nad prázdným papírem celé hodiny. Nakonec jsem napsala: „Kdo jste a proč vám můj muž odkázal všechno, co měl?“ Odpověď přišla za týden. Byla krátká: „Pan Novák byl pro mě velmi důležitý člověk. Pokud si přejete setkat se osobně, ráda vám vše vysvětlím.“

Setkání jsme domluvily v malé kavárně na Letné. Když Eva přišla, byla jsem překvapená – nebyla to žádná mladá milenka, jak jsem si představovala. Byla to žena asi v mém věku, s unavenýma očima a laskavým úsměvem. „Dobrý den, paní Nováková,“ řekla tiše.

„Proč?“ vyhrkla jsem hned bez pozdravu. „Proč vám Petr všechno odkázal? Kdo jste pro něj byla?“

Eva se dlouho odmlčela. „Byli jsme přátelé už od dětství,“ začala pomalu. „Vašeho manžela jsem znala dřív než vy. Pomáhal mi, když mi zemřeli rodiče, když mě opustil manžel… Nikdy mezi námi nebylo nic víc než přátelství. Ale Petr měl pocit, že vám i Honzovi už nic nechybí. Říkal, že vy jste silná a zvládnete všechno sama.“

Zírala jsem na ni v němém úžasu. „To je absurdní! Jak mohl rozhodnout za mě? Jak mohl myslet, že nepotřebuju ani vzpomínku na něj?“

Eva sklopila oči. „Chtěla jsem to odmítnout, ale právně to nejde. Můžu vám ale všechno přenechat zpátky…“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Vzpomněla jsem si na všechny hádky s Petrem o penězích, na jeho věčné mlčení o minulosti, na to, jak nikdy nechtěl mluvit o svých citech. Najednou mi došlo, že jsme spolu žili třicet let a přesto jsme si byli někdy tak vzdálení.

Když jsem přišla domů, čekal tam Honza. „Mami, co se děje? Proč jsi tak bledá?“

Objala jsem ho a poprvé mu všechno řekla. Plakal se mnou.

Následující týdny byly plné hádek s rodinou – sestra mi vyčítala, že jsem byla příliš tvrdá na Petra, tchyně mě obviňovala z toho, že jsem ho odcizila rodině. Každý měl svůj názor na to, proč Petr udělal to, co udělal.

Nakonec jsem přijala Evinu nabídku a většinu majetku získala zpět – ale už to nebylo stejné. Všechno bylo poznamenané zradou a pochybnostmi.

Dnes sedím u okna našeho bytu a přemýšlím: Znala jsem vůbec svého muže? Nebo jsme si jen hráli na šťastnou rodinu? Co je vlastně důležitější – majetek nebo pravda o tom druhém?

Možná nikdy nenajdu odpověď… Ale co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada?