Když nikdo nepřijde: Příběh zapomenutého bratra a těžkého odpuštění

„Proč bych tam vlastně měl jet?“ šeptal jsem si do ticha auta, zatímco déšť bubnoval na čelní sklo. Bylo pondělní ráno, Motol se probouzel do šedivého dne a já měl za půl hodiny vyzvednout svého bratra Tomáše z neurologického oddělení. Všichni ostatní z rodiny se vymluvili – máma je prý nemocná, táta má práci, sestra je na dovolené. Zbyl jsem jen já. A já jsem si nebyl jistý, jestli chci být ten, kdo přijde.

Telefon mi vibroval v kapse. Zpráva od mámy: „Nezapomeň na Tomáše. Prosím.“ Jako by to byla samozřejmost. Jako by se nic nestalo. Jako bychom nebyli roky cizí lidé, kteří spolu mluví jen tehdy, když musí. Zavřel jsem oči a vybavil si poslední hádku před třemi lety. Tomáš tehdy přišel domů opilý, rozbil tátovi hodiny a mě obvinil, že jsem mu nikdy nepomohl. Od té doby jsme spolu skoro nepromluvili.

Vystoupil jsem z auta a šel k nemocnici. V čekárně to páchlo dezinfekcí a starými novinami. Sestra za přepážkou mě poznala: „Jdete pro pana Tomáše Novotného? Už na vás čeká.“ Její pohled byl soucitný, jako by věděla víc, než já sám.

Tomáš seděl na vozíku, pohublý, oči zarudlé. Když mě uviděl, stáhl obočí: „To už fakt nikdo jinej nemohl přijít?“ Jeho hlas byl slabý, ale jedovatý jako vždycky.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše. „Jdeme?“

„Jasně. Kam jinam bych šel,“ odsekl a odvrátil hlavu.

Cestou k autu jsme mlčeli. Pomáhal jsem mu nastoupit a on se nebránil, ale ani nepoděkoval. V autě bylo ticho, jen stěrače šustily po skle.

„Tak co teď?“ zeptal se po chvíli. „Odvezeš mě domů a už mě nikdy neuvidíš? Nebo mi budeš dělat chůvu?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Možná něco mezi tím.“

Zasmál se hořce: „To bys musel chtít.“

Projížděli jsme kolem sídliště, kde jsme vyrůstali. Vzpomněl jsem si na dětství – jak jsme spolu stavěli bunkry z dek, jak jsme se smáli u Večerníčku. Kde se to všechno pokazilo?

Zaparkoval jsem před jeho panelákem. Pomohl jsem mu vystoupit a nesl mu tašku s věcmi. Ve výtahu bylo dusno.

„Víš,“ začal Tomáš tišeji, „já vím, že jsem to podělal. Ale když jsi mi tehdy řekl, že už mě nechceš nikdy vidět… bolelo to víc než všechny ty hádky.“

Zarazil jsem se. Nikdy předtím o tom nemluvil.

„Já… byl jsem naštvanej,“ přiznal jsem. „Ale taky unavenej. Pořád tě někde tahat z průšvihů…“

Otevřel dveře bytu a vešli jsme dovnitř. Bylo tam chladno a prázdno.

„Nikdo už sem nechodí,“ řekl Tomáš tiše. „Máma volá jen když něco potřebuje. Táta… no, ten už mě odepsal dávno.“

Sedli jsme si do kuchyně. Chvíli jsme mlčeli.

„Víš, že jsem měl strach, že dneska nikdo nepřijde?“ přiznal najednou Tomáš.

Podíval jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu v něm viděl toho kluka, kterým býval – zranitelného a osamělého.

„Proč jsi vlastně pil?“ zeptal jsem se opatrně.

Pokrčil rameny: „Chtěl jsem zapomenout. Na všechno. Na to, jak se táta smál mým snům. Jak máma dělala, že je všechno v pořádku. Jak jsi ty byl vždycky ten lepší…“

Zamrazilo mě. Nikdy mě nenapadlo, že by mě mohl vidět takhle.

„Já ti nikdy nezáviděl,“ řekl jsem tiše.

„Ale já to tak cítil,“ odpověděl Tomáš.

Seděli jsme tam dlouho do večera. Poprvé po letech jsme spolu mluvili bez výčitek a obviňování. O dětství, o snech, které jsme měli, o bolesti, kterou jsme si navzájem způsobili.

Když jsem odcházel, Tomáš se zeptal: „Přijdeš zase?“

Usmál jsem se: „Pokusím se.“

Venku už nepršelo. Cestou domů jsem přemýšlel: Kolik rodin v Česku žije v tichu a neodpuštění? Kolik bratrů čeká marně na toho druhého? A co kdybych dneska opravdu nepřišel?

Možná je čas začít znovu – i když to bolí.

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit svému sourozenci po letech bolesti? Nebo byste nechali minulost rozhodnout za vás?