Bývalá tchyně mi chce vzít polovinu peněz z prodeje bytu – mám se vzdát? Můj boj o vlastní život a důstojnost

„Tohle ti nemůžu odpustit, Jano! Polovinu těch peněz mi právem náleží!“ křičela na mě paní Novotná, moje bývalá tchyně, zatímco stála uprostřed mého malého obýváku a mávala rukama, jako by chtěla rozbít vzduch mezi námi. Její hlas se nesl celým bytem, kde ještě před pár týdny visely fotky mého bývalého manžela Petra a naší dcery Aničky. Teď tu zůstaly jen prázdné rámy a bolestné vzpomínky.

Stála jsem tam, opřená o kuchyňskou linku, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Paní Novotná, ten byt jsme s Petrem koupili společně. Vy jste nám sice půjčila na zálohu, ale všechno jsme vám už dávno splatili. Mám to i písemně,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v očích mě pálily slzy.

„To je lež! Bez mé pomoci byste nikdy nic neměli! Já jsem vám dala šanci začít nový život, a teď mě chcete vyšachovat? To nedovolím!“ Její slova byla jako jedovaté šípy. Věděla jsem, že je schopná udělat cokoliv, aby dosáhla svého.

Když odešla, zůstala jsem stát v tichu, které bylo těžší než kdy dřív. Všechno se mi začalo vybavovat – jak jsem po rozvodu doufala, že konečně začnu znovu dýchat. Že už nebudu muset poslouchat výčitky, že nejsem dost dobrá manželka, že neumím vařit svíčkovou jako ona, že Anička má pořád rýmu, protože ji špatně oblékám.

Ale místo klidu přišla další válka. Tentokrát o peníze – o poslední zbytek jistoty, který mi po rozvodu zbyl. Byt byl prodaný a já měla na účtu částku, která mi měla umožnit začít nový život s Aničkou. Jenže teď mi hrozilo, že o všechno přijdu.

Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Anička si hrála v pokoji a já přemýšlela, co mám dělat. Zavolala jsem své sestře Lucii. „Lucko, ona chce půlku peněz z bytu! Prý jí to patří… Já už nemůžu…“

Lucie byla vždycky ta silnější. „Jano, nesmíš se jí poddat! Všechno máš černé na bílém. Kdyby to šlo k soudu, nemá šanci. Ale musíš být tvrdá. Ona tě chce jen zastrašit.“

Jenže já jsem nebyla tvrdá. Celý život jsem byla ta hodná holka, která ustupuje a snaží se všem vyhovět. I Petrovi jsem ustupovala – když přišel domů opilý a vyčítal mi, že je doma nepořádek; když mě jeho matka ponižovala před celou rodinou u nedělního oběda.

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Petrem před rozvodem:

„Jano, mamka má pravdu! Bez ní bychom nikdy ten byt nekoupili. Měla bys jí být vděčná!“

„Petře, všechno jsme jí splatili! Proč pořád posloucháš jen ji?“

„Protože ona je moje matka! A ty jsi jen moje žena…“

Ta slova mě bolela ještě teď.

Dny plynuly a paní Novotná mi posílala výhružné SMSky. Psala mi i její sestra – teta Alena – že bych měla být vděčná a že rodina je víc než peníze. Moje vlastní matka mi radila: „Janičko, radši jí něco dej a bude klid…“

Ale já už nechtěla ustupovat. Ne tentokrát.

Objednala jsem si schůzku u právničky paní Křížové. Seděla naproti mně v kanceláři plné šanonů a poslouchala můj příběh.

„Paní Jano, pokud máte doklad o splacení půjčky a byt byl psaný na vás a vašeho bývalého manžela, vaše bývalá tchyně nemá žádný právní nárok na peníze z prodeje. Může vás zastrašovat, ale soud by jí nic nepřiznal.“

Cítila jsem úlevu i strach zároveň. Co když to paní Novotná nevzdá? Co když začne pomlouvat mě i Aničku po celé vesnici? Co když přijde k nám do školy a bude dělat scény?

Jednoho dne mě zastavila sousedka paní Dvořáková na chodbě: „Janičko, slyšela jsem od paní Novotné, že jste ji okradla… To přece není pravda?“

Zastyděla jsem se – ne za sebe, ale za to, jak snadno se člověk může stát terčem pomluv jen proto, že se brání.

Večer jsem seděla s Aničkou u stolu a dívala se na její drobné ruce, jak kreslí obrázek domečku. „Mami, budeme mít nový domov?“ zeptala se najednou.

Pohladila jsem ji po vlasech. „Ano, lásko. A tentokrát to bude jen náš domov.“

Druhý den jsem napsala paní Novotné stručný e-mail: „Všechny vaše požadavky jsou neoprávněné. Pokud budete pokračovat v obtěžování mě nebo mé dcery, obrátím se na policii.“

Odpověď nepřišla. Ale věděla jsem, že tím to nekončí – že ve vesnici budu ještě dlouho ta špatná snacha.

Ale poprvé v životě jsem necítila stud ani strach. Cítila jsem hrdost.

Možná přijdu o část rodiny nebo o pověst v očích sousedů. Ale získala jsem něco mnohem důležitějšího – sebe samu.

A tak se ptám: Má smysl ustupovat kvůli klidu duše? Nebo je někdy lepší bojovat za svou důstojnost i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy?