Kdo má právo rozhodovat o jménu mého syna?

„Tohle jméno nikdy nepřijmu! V naší rodině se synové vždycky jmenují po otci!“ Tchyně stála uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce v bok, oči planoucí vztekem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Držela jsem v náručí svého novorozeného syna, malého Tomáška, a v hlavě mi hučelo.

Můj muž Petr seděl u stolu, hlavu svěšenou, a mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. Ale já už nemohla dál ustupovat. Roky jsem žila podle jejich pravidel: svatba v kostele, i když jsem nikdy nebyla věřící, každou neděli oběd u tchyně, i když jsem toužila po klidném víkendu jen s Petrem. A teď chtěli rozhodovat i o tom, jak se bude jmenovat můj syn?

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale jeho matka ho přerušila: „Ne! Vždyť to je tradice! Všichni Novákové měli vždycky prvního syna jménem Jan! Tvůj děda byl Jan, tvůj táta byl Jan…“

„A já jsem Petr,“ namítl můj muž slabě.

„A to byla chyba!“ vyštěkla tchyně. „A podívej se, kam to vedlo!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem se nadechla a řekla: „Tomáš je krásné jméno. Vybrali jsme ho spolu. Je to naše dítě.“

Tchyně se na mě podívala s takovým opovržením, že jsem málem ucukla. „Ty jsi tady jenom host. My jsme rodina Nováků. Ty jsi sem přišla z nějaké díry od Plzně a myslíš si, že budeš určovat pravidla?“

V očích mě pálily slzy. Vzpomněla jsem si na svou mámu, která mi vždycky říkala: „Nenech si nic líbit.“ Ale tady, v Praze, mezi těmi jejich tradicemi a očekáváními, jsem byla pořád ta cizí.

Petr se konečně zvedl a postavil se vedle mě. „Mami, už toho nech. Tomáš je naše volba.“

Tchyně se rozplakala. „Takže já už pro vás nic neznamenám? Tak si dělejte, co chcete!“ práskla dveřmi a odešla.

Zůstali jsme stát v tichu. Tomáš spokojeně spinkal v mém náručí a já měla pocit, že jsem právě prohrála válku. Ale Petr mě objal a zašeptal: „Udělali jsme správně.“

Jenže tím to neskončilo. Začaly chodit jedovaté SMSky od tchyně: „Tohle ti nikdy neodpustím.“ „Zničila jsi naši rodinu.“ „Tomáš nikdy nebude pravý Novák.“

Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Přestal chodit domů včas, vymlouval se na práci. Já byla celé dny sama s miminkem a s pocitem viny. Co když jsem opravdu rozbila rodinu? Co když Tomáš bude jednou trpět kvůli mému rozhodnutí?

Jednou večer jsem našla Petra sedět potmě v obýváku. „Petře… co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Nevím. Máma mi volala. Prý jestli se nerozvedeme, vydědí mě.“

„A co chceš ty?“ zeptala jsem se.

„Chci klid,“ zašeptal.

V tu chvíli jsem pochopila, že na tohle jsme každý sám. Že on nikdy nebude schopen postavit se své matce naplno.

Začala jsem chodit s Tomáškem na hřiště mezi ostatní maminky. Slyšela jsem jejich příběhy – o tchyních, které kritizují všechno od plínek po kojení, o manželech, kteří radši utečou do hospody než by řešili konflikty doma. Najednou jsem nebyla sama.

Jednoho dne mi zavolala moje máma z Plzně: „Přijeď na pár dní. Potřebuješ si odpočinout.“

Sbalila jsem Tomáška a odjela na venkov. Tam jsem si uvědomila, jak moc mi chybí domov – ta jistota, že mě někdo přijme takovou, jaká jsem.

Když jsme se vrátili do Prahy, čekal mě doma dopis od tchyně: „Pokud chceš být součástí naší rodiny, musíš respektovat naše tradice.“

Seděla jsem dlouho nad tím dopisem a přemýšlela: Co znamená být rodina? Je to slepé následování pravidel? Nebo schopnost přijmout nové věci?

Večer jsem si sedla k Petrovi a řekla: „Já už takhle nemůžu žít. Chci rodinu, kde se budeme navzájem podporovat – ne kde jeden druhého vydírá.“

Petr mlčel. Pak řekl: „Možná bys měla jet zpátky do Plzně.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Ale najednou jsem cítila zvláštní klid. Vzala jsem Tomáška do náručí a řekla: „Možná máš pravdu.“

Dnes žiju s Tomáškem zpátky u mámy v Plzni. Petr nás občas navštíví, ale už nejsme rodina jako dřív. Naučila jsem se stát si za svým – i když to znamenalo ztratit všechno, co jsem si myslela, že potřebuji.

Někdy večer sedím u postýlky svého syna a ptám se sama sebe: Kde je hranice mezi úctou k tradici a právem na vlastní život? A kolik bolesti ještě musí projít ženy jako já, než budou moci svobodně rozhodovat o svých dětech i o sobě?