„Můj manžel ti dům neopraví,“ řekla mi tchyně. Rodinný dům nebo tchynin sen?

„Tohle už dál nejde, Honzo! Každý den mi padá omítka na hlavu a ty pořád jen slibuješ, že to opravíš,“ křičela jsem na manžela, zatímco jsem v kuchyni sbírala další kusy omítky ze stolu. Honza seděl u stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do hrnku s kávou. „Mami říkala, že bychom měli nejdřív opravit jejich střechu. Prý je to akutnější,“ zamumlal tiše, aniž by zvedl oči.

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít ten hrnek o zeď. Tenhle dům stojí na pozemku mé rodiny už tři generace. Tady jsem vyrůstala, tady jsme s Honzou plánovali budoucnost, když jsme se sem před pěti lety nastěhovali po svatbě. Dům je starý, ale má duši. Každý kout mi připomíná babičku, která tu pletla ponožky u kamen, i dědu, který mě učil sázet stromy na zahradě.

Jenže od chvíle, kdy Honzův otec zemřel a jeho matka zůstala sama v domě na druhém konci vesnice, všechno se změnilo. Tchyně, paní Věra, je žena tvrdá a neústupná. Nikdy mě úplně nepřijala – podle ní jsem byla vždycky ta holka „z chudší rodiny“, co si vzala jejího jediného syna. A teď, když potřebujeme investovat do našeho domu, ona trvá na tom, že přednost má její střecha.

„Honzo, vždyť tenhle dům se rozpadá! Máme vlhko ve sklepě, okna netěsní a v zimě tu mrzneme. Kdy už konečně pochopíš, že potřebujeme opravit náš domov?“

Honza jen pokrčil rameny. „Mami je sama. Když jí teď nepomůžeme, bude to brát jako zradu.“

„A co já? Co naše děti? Myslíš, že jim nevadí spát v pokoji, kde je plíseň?“

Do očí se mi draly slzy vzteku i bezmoci. Věděla jsem, že Honza je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. Ale copak je normální, aby manžel dával přednost matce před vlastní rodinou?

O dva dny později přišla paní Věra osobně. Vešla do kuchyně bez zaklepání, jako by tu pořád byla doma. „Tak co, už jste se rozhodli?“ spustila hned ode dveří. „Honzo, zítra přijede pokrývač. Potřebuju tě tam.“

„Mami,“ začal Honza opatrně, „my jsme chtěli začít opravovat tady…“

„Tady? Tady to počká! Já mám děravou střechu a sama to nezvládnu. Ty jsi můj syn!“

Stála jsem tam a cítila, jak se mi třesou ruce. „Paní Věro,“ řekla jsem tiše, „my tu žijeme s dětmi. Potřebujeme opravit koupelnu a okna…“

Tchyně mě zpražila pohledem: „Můj syn ti dům neopraví! Nejdřív pomůže mně. Ty jsi si ho vzala, tak bys měla vědět, že rodina je na prvním místě.“

„A my nejsme rodina?“ vyhrkla jsem.

„Tohle není tvoje rodina,“ odsekla a odešla stejně rychle, jako přišla.

Ten večer jsem seděla v ložnici a dívala se na fotografie na zdi – svatba, první Vánoce v našem domě, děti na zahradě pod starou jabloní. Všechno to mělo být naše štěstí. Místo toho jsem měla pocit, že mi někdo bere půdu pod nohama.

Začali jsme se s Honzou hádat čím dál častěji. On tvrdil, že jeho matka je stará a potřebuje pomoc. Já mu připomínala naše děti a jejich zdraví. Každý den jsme chodili spát zády k sobě.

Jednou večer přišel Honza domů později než obvykle. „Byl jsem u mámy,“ řekl bez úvodu. „Střecha je opravdu špatná.“

„A co náš dům?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím… Mám pocit, že tě zklamávám.“

„Zklamáváš nás všechny,“ odpověděla jsem a poprvé v životě jsem uvažovala o tom, jestli má naše manželství ještě smysl.

Další den ráno jsem sbalila děti a odjela k rodičům do vedlejší vesnice. Potřebovala jsem si všechno promyslet. Máma mě objala a řekla: „Musíš bojovat za svůj domov. Pokud to neuděláš ty, nikdo jiný to za tebe neudělá.“

Po týdnu jsem se vrátila domů rozhodnutá postavit se tchyni i Honzovi. Večer jsem si sedla naproti manželovi ke stolu.

„Honzo, buď budeš stát za mnou a našimi dětmi, nebo to zvládnu sama. Ale už nechci žít v domě, který se rozpadá jen proto, že tvoje matka neumí pustit svého syna.“

Dlouho mlčel. Pak poprvé za dlouhou dobu vzal mou ruku do své: „Máš pravdu. Je čas myslet na naši rodinu.“

Začali jsme opravovat náš dům sami – pomalu, po večerech a víkendech. Tchyně s námi několik měsíců nemluvila. Ale já věděla, že jsme udělali správnou věc.

Někdy večer sedím v opravené kuchyni a přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké pustit minulost? A kolik rodin už rozbily podobné spory mezi generacemi? Co byste udělali vy na mém místě?