13 let v cizině, velký dům a syn, který mě zradil: Můj návrat na český venkov nebyl takový, jaký jsem si vysnila

„Mami, my tu s Lenkou bydlet nechceme. Je nám tu těsno, je tu moc ticho a navíc… ona se tu necítí dobře.“

Ta slova mi pořád zní v uších. Stojím ve své nové kuchyni, ruce se mi třesou a v očích mám slzy. Dívám se na svého syna Tomáše, který se mi vyhýbá pohledem. Jeho žena Lenka sedí na kraji židle, ruce složené v klíně, a ani se na mě nepodívá. Všechno, co jsem si představovala posledních třináct let v Německu, se mi hroutí před očima.

Když Tomášovi bylo osm, jeho otec nás opustil. Odešel za jinou – městskou paní s nalakovanými nehty a parfémem, který byl cítit ještě tři dny po jejím odchodu. Zůstala jsem sama na malém statku u Humpolce. Práce od rána do večera, abychom měli co jíst a Tomáš mohl do školy. Ale pořád jsem věřila, že když budu dřít, jednou se nám povede líp.

Když Tomáš odmaturoval, rozhodla jsem se odjet do Německa. Práce v domově důchodců nebyla lehká – starala jsem se o lidi, kteří už ani nevěděli, kdo jsou. Ale peníze byly dobré. Každý měsíc jsem posílala domů skoro všechno. Tomáš studoval vysokou školu v Brně a já snila o tom, že až přijde čas, postavím pro nás dům. Dům, kde budeme zase rodina.

Třináct let jsem žila mezi cizími lidmi. Každé Vánoce jsem brečela do polštáře a představovala si, jak jednou přijedu domů a Tomáš mě obejme. Jak budeme sedět u stolu, smát se a plánovat budoucnost. Když jsem konečně našetřila dost peněz, koupila jsem pozemek na kraji vesnice a začala stavět. Dům byl můj sen – velká kuchyně s pecí na chleba, tři ložnice, zahrada plná ovocných stromů.

Když jsem se loni vrátila domů, Tomáš už byl ženatý. Lenka byla tichá, vždycky trochu odtažitá. Ale říkala jsem si – to přijde, zvykne si. Pozvala jsem je oba na oběd do nového domu. Upekla jsem kachnu s knedlíkem a zelím, přesně jak to měl Tomáš rád jako malý. Seděli jsme u stolu a já byla šťastná.

Jenže pak začaly drobné narážky. „Tady není signál,“ stěžovala si Lenka. „V Brně máme všechno blízko.“ Tomáš mlčel nebo se snažil změnit téma. Když jsem navrhla, aby si vybrali pokoj a začali si ho zařizovat podle sebe, Lenka jen pokrčila rameny.

A pak přišel ten večer. Seděli jsme u televize, když mi Tomáš řekl tu větu: „Mami, my tu s Lenkou bydlet nechceme.“

Zůstala jsem sama v domě, který měl být domovem pro nás všechny. Každé ráno vstávám do ticha. Vařím kávu pro jednoho člověka. Dívám se z okna na zahradu a ptám se sama sebe: Proč? Proč můj vlastní syn nechce být se mnou? Co jsem udělala špatně?

Začaly přicházet další rány. Sousedi šeptali: „To je ta Novotná, co makala v Německu a teď je tu sama.“ Někdo mi dokonce řekl do očí: „To jste si myslela, že vám syn bude vděčný? Dneska mladí chtějí svoje.“

Jednou večer jsem Tomášovi volala. Zvedla to Lenka.

„Ahoj Lenko, mohla bych mluvit s Tomášem?“

„Je zaneprázdněný… Máte něco důležitého?“

„Jen jsem chtěla vědět, jestli přijdete na nedělní oběd.“

Chvíle ticha.

„Nevím… Máme toho teď hodně.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se.

Začala jsem chodit po vesnici jako tělo bez duše. Všichni mě litovali nebo pomlouvali. Jednou mě zastavila paní Hrdličková: „Nebojte se, paní Novotná, on se vrátí. Synové jsou takoví – potřebují čas.“ Ale já už nevěřím.

Peníze z Německa pomalu docházejí. Dům je krásný, ale prázdný. Každý večer sedím u okna a čekám na světlo auta na příjezdové cestě. Ale nikdo nepřijíždí.

Jednou jsem potkala Tomáše ve městě náhodou. Šel rychle, vedle něj Lenka s nákupní taškou.

„Ahoj mami,“ řekl rozpačitě.

„Tomáši… proč už za mnou nejezdíš?“

Podíval se na Lenu a pak zpátky na mě.

„Mami… my máme svůj život. Nechci tě zklamat, ale… nemůžeš po nás chtít, abychom žili podle tvých představ.“

Stála jsem tam jako opařená.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala mu dopis:

„Tomáši,
všechno co mám, je tvé. Ale nejvíc bych chtěla tvou blízkost. Nechci tě svazovat ani ti brát svobodu… jen bych byla ráda, kdybys někdy přišel domů.“

Odpověď nepřišla.

Dnes už vím, že dům není domovem bez lidí. Že peníze vydělané v cizině nezaplní prázdnotu v srdci matky.

Možná jsem udělala chybu – možná jsem měla být víc s Tomášem místo toho, abych honila peníze v Německu. Ale co byste udělali vy? Má cenu obětovat všechno pro rodinu – když rodina nakonec odejde?