Nejsem služka ani chůva: Den, kdy jsem své dceři řekla dost
„Mami, prosím tě, můžeš dneska zase vyzvednout Adélku ze školky? Já mám poradu a Tomáš nestíhá.“
Stála jsem v kuchyni, ruce zabořené v těstě na koláč, a v hlavě mi hučelo. Bylo to už potřetí tento týden. Podívala jsem se na hodiny – měla jsem domluvenou schůzku s kamarádkou Lídou, poprvé po dlouhé době. Ale Jana, moje dcera, stála ve dveřích s tím prosebným pohledem, který mě vždycky odzbrojil.
„Jani, dneska to opravdu nejde,“ zkusila jsem opatrně.
Zamračila se. „A co mám teda dělat? Víš, že nemám nikoho jiného.“
V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Celé roky jsem byla ta, která vždycky pomohla. Po manželově smrti jsem se upnula na rodinu, na vnoučata. Byla jsem tu pro ně ve dne v noci. Ale poslední dobou jsem měla pocit, že už nejsem Marie – jen babička na zavolání.
„Jani, já… mám dneska něco domluveného. Potřebuju taky trochu času pro sebe,“ řekla jsem tiše.
„To myslíš vážně?“ vyhrkla. „Já se na tebe vždycky spoléhala! Víš, jak je to těžké skloubit práci a dítě?“
„Vím, ale…“
„Tak to zruš! Vždyť jsi v důchodu! Co jiného máš na práci?“
Ta slova mě bodla. Vždyť jsem celý život pracovala jako zdravotní sestra, starala se o rodinu, o nemocného manžela… A teď? Teď prý nemám nic na práci.
„Jano, nejsem tvoje služka,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.
V kuchyni zavládlo ticho. Jana se na mě dívala, jako bych jí dala facku.
„Tak promiň, že tě obtěžuju,“ procedila mezi zuby a zabouchla za sebou dveře.
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a cítila slzy v očích. Co jsem to udělala? Měla jsem výčitky svědomí – vždyť je to moje dcera! Ale zároveň se ve mně ozýval tichý hlásek: „A co ty? Kdy přijde řada na tebe?“
Celé odpoledne jsem byla jako na trní. Lída mi volala, jestli platí naše setkání. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem řekla: „Ano, platí.“
V kavárně jsme seděly u okna a Lída mě vyslechla beze slova.
„Víš, Marie,“ začala opatrně, „já ti rozumím. Ale musíš si nastavit hranice. Jinak tě to semele.“
„Ale co když mě pak Jana nebude chtít vidět? Co když přijdu o vnoučata?“
Lída se usmála: „Když tě má ráda, pochopí to. A když ne… tak je něco špatně.“
Domů jsem šla s těžkým srdcem. Večer mi Jana poslala jen strohou zprávu: „Adélku vyzvedl Tomáš. Už tě nebudu obtěžovat.“
Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o svém životě – o tom, jak jsem se po smrti manžela obětovala rodině a zapomněla na sebe. Kdy naposledy jsem byla v divadle? Kdy jsem si koupila něco hezkého jen tak pro radost?
Ráno mi volala sestra Eva. „Co se děje? Jana mi psala, že jsi prý na ni byla zlá.“
Vysvětlila jsem jí všechno a Eva jen povzdechla: „To znám. Taky mám pocit, že když jednou řeknu ne, tak jsem ta nejhorší.“
Ten den jsem šla do parku. Seděla jsem na lavičce a pozorovala maminky s dětmi. Najednou si ke mně přisedla starší paní.
„Taky hlídáte vnoučata?“ zeptala se.
Usmála jsem se: „Občas. Ale dneska mám volno.“
Začaly jsme si povídat. Jmenovala se Božena a měla tři vnoučata. „Víš,“ řekla mi po chvíli, „já už taky hlídám jen někdy. Musela jsem se naučit říkat ne. Jinak bych přišla o rozum.“
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kolik žen je v podobné situaci jako já. Kolik z nás zapomnělo na své sny a touhy jen proto, aby byly k dispozici druhým?
Večer mi zazvonil telefon. Jana.
„Mami… promiň,“ ozvalo se do ticha. „Byla jsem na tebe hnusná.“
„To nic, Jani. Ale potřebuju taky trochu žít svůj život.“
Chvíli bylo ticho.
„Já vím… Jenom je toho na mě někdy moc.“
„Chápu tě. Ale nemůžu být pořád k dispozici. Potřebuju taky čas pro sebe.“
„Dobře… Zkusím to nějak zařídit jinak.“
Položila jsem telefon a poprvé po dlouhé době cítila klid. Věděla jsem, že to nebude jednoduché – že Jana možná bude ještě chvíli trucovat a že mě čekají další rozhovory a možná i hádky.
Ale poprvé za mnoho let jsem měla pocit, že žiju svůj vlastní život.
Druhý den ráno jsem si koupila lístek do divadla a přihlásila se do kurzu keramiky.
Možná už nikdy nebudu ta babička na zavolání – ale budu zase Marie.
A tak se ptám: Kolik z nás žen zapomíná samy na sebe ve jménu rodiny? Je opravdu špatné říct někdy „ne“?