Deník mojí mámy: Pravda, která roztrhla naši rodinu
„Proč jsi nikdy nebyla jako ostatní mámy? Proč jsi mě nikdy neobejmula?“ vyhrkla jsem na mamku v kuchyni, kde se ve vzduchu vznášela vůně čerstvě uvařeného guláše. Bylo mi třicet dva a pořád jsem se cítila jako malá holka, která žebrá o kousek lásky. Mamka se na mě ani nepodívala. „Nemám na to čas, Lucie. Musím do práce,“ odpověděla stroze a zmizela za dveřmi. Zůstala jsem stát u stolu, kde se ještě třásl ubrus od jejího spěchu. V tu chvíli jsem si přísahala, že přijdu na to, proč je ke mně taková.
Ten večer jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak mě nikdy nepohladila po vlasech, jak mi nikdy neřekla, že mě má ráda. Táta byl jiný. Sice často mlčel, ale když už něco řekl, bylo to laskavé. Jenže máma… její pohled byl vždycky ledový.
Jednoho dne jsem uklízela půdu v našem starém domě v Kladně. Mezi krabicemi s dětským oblečením a zaprášenými hračkami jsem našla starý sešit s květinami na deskách. Otevřela jsem ho a poznala mamin rukopis. Deník. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že bych ho neměla číst, ale něco mě nutilo obracet stránky.
„Dnes jsem zjistila, že čekám dítě. Nevím, jestli je to správné…“ stálo na první stránce. Četla jsem dál a s každou větou mi bylo hůř. „Milan není otec. Byla to chyba. Nikdy to nesmí zjistit.“
Zamrazilo mě. Milan byl můj táta. Máma psala o mně? Opravdu nejsem jeho dcera? Srdce mi bušilo jako splašené. V hlavě mi vířily otázky: Kdo je můj skutečný otec? Proč mi to nikdy nikdo neřekl?
Další stránky byly plné bolesti a výčitek. Máma psala o tom, jak se bojí, že pravda vyjde najevo. Jak se snaží mě mít ráda, ale nejde jí to. „Když se na ni podívám, vidím jeho oči. Připomíná mi chybu, kterou už nikdy nesmažu.“
Slzy mi stékaly po tvářích. Najednou mi všechno dávalo smysl – její chlad, odstup, neochota být se mnou blízko. Byla jsem pro ni připomínkou něčeho, co si nikdy neodpustila.
Celý týden jsem chodila jako tělo bez duše. Táta si všiml, že nejsem ve své kůži. „Luci, děje se něco?“ zeptal se jednou večer u televize.
Chtěla jsem mu to říct, ale neměla jsem odvahu. Místo toho jsem se rozbrečela a utekla do pokoje.
Nedalo mi to a rozhodla jsem se mámu konfrontovat. Čekala jsem na ni v kuchyni s deníkem v ruce.
„Našla jsem tohle,“ řekla jsem tiše.
Zbledla. „Neměla jsi to číst.“
„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu? Proč jsi mě celý život trestala za něco, co jsem neudělala?“
Mlčela dlouho. Pak si sedla ke stolu a poprvé v životě vypadala zlomeně.
„Byla jsem mladá a hloupá,“ začala tiše. „Myslela jsem si, že když to budu ignorovat, zmizí to. Ale nezmizelo… Každý den jsem tě viděla a připomínala sis mi tu noc… toho muže…“
„Kdo je můj otec?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
„Jmenoval se Petr Novotný. Pracoval tehdy v nemocnici jako sanitář… Byla to chyba, Lucie.“
Seděla jsem tam a měla pocit, že se mi rozpadá celý svět pod rukama.
„A táta? Ví to?“
Zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem mu to neřekla.“
V tu chvíli vešel do kuchyně táta. Podíval se na nás dvě – mámu uplakanou a mě s deníkem v ruce.
„Co se děje?“ zeptal se opatrně.
Podívala jsem se na mámu a pak na něj. „Tati… já nejsem tvoje dcera.“
V místnosti zavládlo ticho tak husté, že by se dalo krájet nožem.
Táta si sedl ke stolu a dlouho mlčel. Pak vzal mou ruku do své.
„Lucie… pro mě jsi vždycky byla moje dcera. Ať už jsi zrozená z kohokoliv.“
Rozplakala jsem se naplno.
Máma jen seděla a dívala se do stolu.
Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. S tátou jsme si byli blíž než kdykoliv předtím, ale mezi mnou a mámou zůstala propast.
Přemýšlím často – dá se vůbec někdy odpustit pravda, která rozbije celý tvůj svět? A jak žít dál s vědomím, že všechno bylo jinak? Co byste udělali vy na mém místě?