Smlouva, která roztrhla mé srdce: Příběh o zradě a odvaze začít znovu

„Podepiš to, Jitko. Je to jen formalita.“

Jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný, ale v očích měl něco, co jsem u něj nikdy předtím neviděla. Seděli jsme v malé kavárně na Vinohradech, kde jsme kdysi plánovali společnou budoucnost. Teď přede mnou ležel papír, který měl rozhodnout o mém životě. Smlouva. Smlouva o převodu našeho bytu na jeho jméno. Prý kvůli podnikání, kvůli bance, kvůli „naší budoucnosti“.

„Proč to musím podepisovat já? Proč nestačí tvoje jméno?“ zeptala jsem se tiše a snažila se potlačit třes v hlase.

Pavel se na mě podíval s tím svým typickým úsměvem, který mě kdysi okouzlil. „Jitko, prosím tě, vždyť víš, že bych ti nikdy neublížil. Je to jen papír. Všechno bude jako dřív.“

Ale nebylo. Už dlouho nebylo nic jako dřív. Poslední měsíce byl Pavel odtažitý, domů chodil pozdě a často se vymlouval na práci. Já jsem zatím seděla sama v našem bytě a přemýšlela, kde se stala chyba. Když jsem se mu svěřila se svými obavami, vždycky mě odbyl: „Jitko, moc přemýšlíš.“

Ten den v kavárně jsem měla pocit, že podepisuji vlastní rozsudek. Ale byla jsem unavená z hádek, z nejistoty a z toho, že už dávno nejsem tou veselou holkou, kterou jsem bývala. Podepsala jsem.

O týden později přišel domů s kufrem v ruce. „Jitko, odcházím. Je to mezi námi mrtvé. Bydlení je teď moje – tak jsme se dohodli.“

Zůstala jsem stát v předsíni jako opařená. „To nemyslíš vážně…“

„Myslím. A prosím tě, nekomplikuj to. Už mám všechno zařízené.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nejenže mě opustil muž, kterého jsem milovala, ale zároveň mě připravil o střechu nad hlavou. Volala jsem mámě a mezi slzami jí všechno vyprávěla.

„Já ti to říkala, Jitko! Pavel nikdy nebyl upřímný! Ale ty jsi ho pořád omlouvala…“

„Mami, prosím tě… teď to nepotřebuju slyšet.“

Musela jsem se odstěhovat zpět k rodičům do paneláku na Jižním Městě. Bylo mi třicet pět a připadala jsem si jako naprostý loser. Táta mě objal a řekl: „To zvládneš. Jsi silnější, než si myslíš.“

Ale já jsem si silná nepřipadala. Každý den jsem chodila do práce jako robot – seděla jsem za přepážkou na poště a snažila se neusnout únavou a smutkem. Kolegyně Jana mi nosila kafe a šeptala: „To přejde, uvidíš.“

Jenže nic nepřecházelo. Pavel mi nebral telefon, neodpovídal na zprávy. Zjistila jsem, že už má novou přítelkyni – mladší kolegyni z práce, kterou mi kdysi představil jako „jen kamarádku“. V tu chvíli ve mně něco prasklo.

Začala jsem hledat právníka. Paní doktorka Novotná byla rázná žena kolem padesátky s ostrým hlasem: „Paní Jitko, tohle je typický případ podvodu mezi manžely. Ale bude to boj.“

Boj to byl – dlouhé měsíce soudů, výslechů a nekonečných papírů. Pavel tvrdil, že jsem mu byt darovala dobrovolně. Já jsem musela dokazovat opak.

Mezitím se moje rodina rozdělila na dva tábory – máma mě podporovala, ale sestra Lenka si myslela, že bych měla „jít dál“ a nechat to být.

„Jitko, proč se tím trápíš? Stejně už ho zpátky nechceš!“

„Nejde o Pavla! Jde o princip! O to, že mě někdo takhle podrazil!“

Byla jsem vyčerpaná a často jsem brečela do polštáře jako malá holka. Ale zároveň ve mně rostl vztek – na Pavla, na sebe i na celý svět.

Jednou večer mi máma přinesla čaj a sedla si ke mně na postel.

„Víš co? Možná je tohle tvoje šance začít znova. Bez něj. Bez všech těch lží.“

Poprvé po dlouhé době jsem pocítila naději.

Soud nakonec rozhodl v můj prospěch – byt mi měl být vrácen zpět. Pavel zuřil a vyhrožoval odvoláním.

„Tohle ti nikdy neodpustím!“ křičel na chodbě soudu.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě necítila strach.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu se učila žít sama za sebe. Znovu jsem objevila radost z maličkostí – procházky po Praze, kávu s kamarádkami nebo večery s knihou.

Jednou mi Jana řekla: „Jsi jiná, Jitko. Silnější.“

Možná měla pravdu.

Dnes už vím, že důvěra je vzácná věc – a že ji nesmím dávat každému jen proto, že ho miluju.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Dá se vůbec po takové zradě ještě někomu věřit? Nebo je lepší chránit si srdce za každou cenu?