„Jestli neumíš udržet pořádek, sbal si kufry“ – Příběh posedlosti, která rozbila naši rodinu

„Jestli neumíš udržet pořádek, sbal si kufry!“ Radkův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve vodě, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Na stole ležela jediná ponožka našeho syna Matěje – ta ponožka, která spustila další z jeho výbuchů.

„Tohle už není normální, Radku,“ zašeptala jsem, ale on mě přerušil mávnutím ruky. „Všude je bordel! Jak to mám vydržet? Všechno musí mít své místo, jinak to nemá smysl!“

Byla jsem unavená. Unavená z věčného uklízení, z kontrolování každého rohu bytu na Praze 4, kde jsme žili už deset let. Unavená z toho, že i když jsem se snažila sebevíc, nikdy to nestačilo. Radek měl vždycky připomínky – drobky na stole, špatně srovnané ručníky, knížky na nočním stolku. Všechno bylo špatně.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme byli šťastní. Když jsme se poznali na vysoké škole v Olomouci, byl Radek veselý, spontánní a plný nápadů. Milovala jsem jeho smysl pro humor a to, jak dokázal rozesmát celou partu. Ale po narození Matěje se něco změnilo. Radek začal být nervózní, podrážděný. Pořádek se stal jeho posedlostí. Nejprve to byly jen drobnosti – „Prosím tě, uklízej po sobě hrnek.“ Pak už to byly seznamy úkolů na lednici a pravidelné kontroly.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na Vinohradech a svěřila se jí: „Mám pocit, že už nejsem sama sebou. Jsem jen stínem toho, co chce Radek.“ Lenka mě pohladila po ruce: „Musíš si stát za svým. Tohle není normální.“

Ale co je vlastně normální? V českých rodinách se přece pořád něco řeší – peníze, děti, domácnost. Jenže u nás to bylo jiné. Každý den začínal kontrolou – Radek procházel byt jako inspektor a hledal chyby. Když je našel, následoval monolog o tom, jak je všechno špatně.

Jednoho dne přišel Matěj domů ze školy s poznámkou: „Maminko, paní učitelka říkala, že jsem dneska zapomněl úkol.“ Podívala jsem se na něj a viděla v jeho očích strach. „Tatínek se bude zlobit?“ zeptal se tiše. V tu chvíli mi došlo, že Radkova posedlost neubližuje jen mně.

Večer jsem to Radkovi řekla. „Matěj má strach přijít domů. Myslí si, že ho budeš kárat za každou maličkost.“ Radek se zamračil: „Kdybys byla důslednější, nemusel bych být tak přísný já.“

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná má pravdu? Možná nejsem dost dobrá matka ani manželka? Ale pak jsem si vzpomněla na dětství u babičky v Jihlavě – tam byl vždycky klid a smích, i když nebylo všechno perfektní.

Jednoho rána jsem našla Matěje schouleného pod stolem v obýváku. Plakal. „Nechci už být doma,“ šeptal. Objala jsem ho a slíbila mu, že všechno bude lepší.

Ten den jsem poprvé vážně přemýšlela o rozchodu. Ale jak odejít? Kam půjdu? Mám práci na poloviční úvazek v knihovně a žádné úspory. Rodiče bydlí daleko a mají své starosti.

Radek si všiml mého napětí. „Co ti je?“ zeptal se večer u televize.

„Nic,“ zalhala jsem.

Ale v noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny hádky posledních měsíců. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsme s Matějem stavěli bunkr z dek a smáli se tak nahlas, až nás sousedka napomínala přes zeď. Ty chvíle byly pryč.

Jednou v sobotu ráno přišel Radek do kuchyně s dalším seznamem úkolů. „Dneska bych rád viděl čisté okna a konečně srovnané skříně.“ Podívala jsem se na něj a řekla: „A co kdybych dneska prostě nic neudělala?“

Zarazil se: „Cože?“

„Jestli ti vadí nepořádek, můžeš si uklidit sám.“

Byl v šoku. Nikdy předtím jsem mu neodporovala.

Celý den chodil po bytě a bručel si pod vousy. Večer přišel za mnou: „Takhle to dál nejde.“

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše.

Následující týdny byly plné ticha a napětí. Matěj byl smutný a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka. Ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu – poprvé po letech jsem měla prostor dýchat.

Jednoho dne mi Lenka zavolala: „Přijď k nám na víkend s Matějem. Potřebuješ změnu.“ Souhlasila jsem.

Když jsme odjížděli z bytu s malým kufrem a Matějovou oblíbenou hračkou, Radek stál ve dveřích a mlčel.

U Lenky jsme poprvé po dlouhé době snídali v pyžamu a smáli se nad rozlitým kakaem. Matěj byl šťastný.

Po víkendu jsem věděla, co musím udělat.

Vrátila jsem se domů a řekla Radkovi: „Potřebuju prostor. Takhle už žít nechci.“

Nechápavě na mě hleděl: „Kvůli pár ponožkám?“

„Kvůli tomu, že už nejsem šťastná.“

Následovaly týdny plné hádek a slz. Nakonec jsme se dohodli na rozchodu.

Bylo to těžké rozhodnutí – opustit domov, začít znovu s dítětem v náručí a nejistotou před sebou. Ale poprvé po letech jsem cítila naději.

Dnes žiju s Matějem v malém bytě na Žižkově. Není tu vždycky uklizeno, ale je tu smích a klid.

Někdy přemýšlím: Proč jsme dovolili posedlosti ovládnout naši lásku? Je možné najít rovnováhu mezi řádem a štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?