Prodal bys svůj domov kvůli tchyni? – Pražské rodinné drama

„To nemyslíš vážně, mami!“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje žena Jana s rukama v bok, zatímco její matka, paní Novotná, seděla u stolu s pohledem upřeným do hrnku čaje. Já jsem stál mezi nimi, jako vždycky – prostředník, rozhodčí, někdy i obětní beránek.

„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděla tchyně klidným, ale neústupným hlasem. „V Praze už nemám nikoho. Po smrti vašeho otce je mi tu smutno. A když už jste rodina, měli byste mi pomoct. Prodejte tenhle byt a pojďme všichni do Brna za Lenkou. Tam je větší byt, víc místa pro všechny.“

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Ten byt na Vinohradech jsme s Janou kupovali před deseti lety. Každý roh, každá prasklina ve zdi měla svůj příběh. Tady jsme vychovávali naše dvě děti, tady jsme slavili Vánoce, tady jsme přežili lockdowny i krize. A teď bychom to měli všechno zahodit kvůli přání tchyně?

„Mami, vždyť víš, že tady máme práci, děti školu…“ začala Jana, ale paní Novotná ji přerušila: „Lenka má v Brně lepší práci, může nám pomoct. A já už nechci být sama.“

Děti seděly v obýváku a předstíraly, že se dívají na pohádku, ale bylo vidět, jak napjatě poslouchají každé slovo. Věděl jsem, že tohle není jen o stěhování. Bylo to o tom, kdo má právo rozhodovat o našem životě.

Ten večer jsme s Janou dlouho nemluvili. Leželi jsme vedle sebe v posteli a já slyšel její tiché vzlyky. „Já vím, že je to tvoje máma,“ zašeptal jsem. „Ale co my? Co naše děti?“

Jana se ke mně otočila: „Já nevím. Vždycky jsem měla pocit, že jí něco dlužím. Po tátově smrti jsem jí slíbila, že ji nikdy nenechám samotnou. Ale tohle… to je moc.“

Další dny byly plné napětí. Paní Novotná chodila po bytě jako stín a občas utrousila poznámku o tom, jak je v Praze draho a jak by nám v Brně bylo líp. Děti začaly být neklidné – syn Honzík se ptal, jestli přijde o kamarády ze školy, dcera Klárka brečela při představě, že opustí svůj pokoj.

Jednoho večera jsem si sedl s tchyní ke stolu. „Paní Novotná… já chápu, že se cítíte sama. Ale my tu máme celý život. Nemůžeme jen tak všechno zahodit.“

Podívala se na mě tvrdým pohledem: „Vy mladí jste sobci. Myslíte jen na sebe. Já jsem celý život dělala kompromisy kvůli rodině! A teď bych chtěla trochu pochopení.“

V tu chvíli jsem měl chuť křičet. Ale místo toho jsem jen tiše řekl: „A co když tímhle kompromisem zničíme naši rodinu?“

Napětí rostlo každým dnem. Jana byla rozpolcená mezi loajalitou k matce a láskou k naší rodině. Já jsem se cítil jako cizinec ve vlastním domově – každý den jsem čekal, kdy přijde další hádka.

Jednou večer přišla Jana domů později než obvykle. Sedla si ke mně na gauč a řekla: „Mluvila jsem s Lenkou. Prý by byla ráda, kdybychom tam byli všichni spolu… Ale taky říkala, že má svůj život a nechce být chůvou babičce.“

To byla rána pod pás i pro paní Novotnou. Když jsme jí to řekli, rozplakala se: „Takže mě chcete nechat samotnou? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

Dny plynuly a atmosféra doma byla čím dál dusnější. Děti začaly mít problémy ve škole, Jana byla podrážděná a já jsem měl pocit, že se mi hroutí svět pod rukama.

Jednoho rána jsem našel na stole dopis od paní Novotné: „Odjíždím do Brna sama. Nechci vám být na obtíž.“

Byl to šok – najednou bylo ticho až příliš hlasité. Jana plakala a děti byly zmatené.

Za pár dní nám Lenka volala: „Máma je u mě… ale není šťastná. Pořád mluví o Praze.“

A tak jsme zůstali viset mezi dvěma světy – mezi povinností a vlastním štěstím.

Dnes večer sedím u okna našeho bytu a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Měl jsem být tvrdší? Nebo víc ustupovat? Kde je ta hranice mezi tím být dobrým synem a neztratit sám sebe?

Co byste udělali vy? Opravdu je rodina vždycky na prvním místě – i když to znamená ztratit vlastní domov?