Vánoční zázrak v Brně: Můj syn se narodil bez tepu a přesto žije

„Paní Nováková, musíte dýchat zhluboka! Slyšíte mě?“ křičela na mě porodní asistentka, zatímco kolem mě pobíhali lékaři v bílých pláštích. Všude byl hluk, světla mě bodala do očí a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Byl Štědrý den ráno a já si představovala, jak budeme večer sedět s manželem Petrem a malou Aničkou u stromečku. Místo toho jsem ležela na porodním sále Fakultní nemocnice v Brně a bojovala o život svého nenarozeného syna.

„Musíme okamžitě na sál! Srdíčko dítěte nebije!“ ozvalo se najednou. Petr zbledl jako stěna a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Všechno šlo tak rychle – maska na obličej, ostré světlo, cizí ruce, které mě táhly pryč. Poslední, co jsem slyšela, byl Petrův zoufalý hlas: „Prosím, zachraňte je oba!“

Probudila jsem se v tichu. Bylo to zvláštní ticho, které člověk zažije jen v nemocnici – plné strachu a nejistoty. Vedle postele seděl Petr, oči zarudlé od pláče. „Kde je Matěj?“ zašeptala jsem. Petr se nadechl a chvíli mlčel. „Narodil se bez tepu… Lékaři ho oživovali skoro deset minut.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vytrhl srdce z těla. „A… žije?“

Petr přikývl, ale jeho hlas byl zlomený: „Je na JIPce. Nikdo neví, co bude dál.“

Dny se táhly jako věčnost. Každé ráno jsem volala na novorozeneckou jednotku intenzivní péče. „Dýchá sám? Hýbe ručičkama? Otevřel oči?“ ptala jsem se zoufale sestřiček. Odpovědi byly vždy opatrné: „Zatím stabilizovaný… Uvidíme.“

Mezitím jsme museli vysvětlit Aničce, proč maminka není doma na Vánoce. „Maminka je v nemocnici s Matějem,“ šeptal jí Petr do vlasů. „Ale proč? On je nemocný?“ ptala se Anička a já slyšela její slova přes telefon jako bodnutí nožem.

Jednoho rána přišla lékařka s vážným výrazem. „Paní Nováková, musíme být upřímní. Matěj byl dlouho bez kyslíku. Nevíme, jaké následky to bude mít.“

Začala jsem brečet. „Ale on žije… On to zvládne! Já to cítím!“

Petr mě držel za ruku a šeptal: „Musíme věřit.“ Ale já viděla v jeho očích stejný strach, jaký jsem cítila já.

Pak přišel ten den – 31. prosince. Sestřička mi volala: „Paní Nováková, pojďte za Matějem. Dnes vás pustíme k němu.“

Bála jsem se vejít do místnosti plné pípajících přístrojů. Matěj ležel v inkubátoru, maličký a křehký, ale když jsem mu položila ruku na bříško, ucítila jsem slabé zachvění. „Mami…“ zašeptala jsem tiše.

Lékařka přišla za mnou: „Matěj začal dýchat sám. Je to zázrak.“

Slzy mi tekly po tvářích a já poprvé od porodu cítila naději.

Po týdnu nás pustili domů. Bylo to zvláštní – místo radostného návratu jsme byli plní obav. Každý večer jsem Matěje kontrolovala, jestli dýchá, jestli se hýbe. Petr byl najednou uzavřený do sebe – místo aby slavil zázrak, začal být podrážděný a hádavý.

Jednou večer jsme se pohádali kvůli úplné maličkosti – zapomněl koupit pleny. „Ty si myslíš, že jenom ty máš strach? Já taky nespím! Bojím se o něj stejně jako ty!“ křičel Petr.

„Tak proč mi to neřekneš? Proč jsi pořád tak daleko?“ vybuchla jsem.

„Protože mám strach, že ho zase ztratíme!“

Oba jsme plakali a objali se uprostřed kuchyně mezi hromadou dětských věcí.

Dny plynuly a Matěj rostl. Lékaři říkali, že je to opravdu zázrak – žádné vážné následky, jen lehké opoždění ve vývoji. Anička si brášku zamilovala a každý večer mu zpívala ukolébavky.

Přesto ve mně zůstává strach – co když se něco pokazí? Co když ten zázrak jednou skončí?

Někdy si říkám: Proč právě my? Proč musíme prožít tolik bolesti, abychom si uvědomili hodnotu života? A co byste dělali vy na mém místě? Sdílejte svůj příběh nebo názor…