Po třiceti letech jsem chtěl zpět svou ženu. Co dělat, když už je pozdě?

„Proč jsi mi vlastně volal, Jardo?“ ozvalo se z telefonu, její hlas byl klidný, ale v něm cosi cinklo – možná zvědavost, možná opatrnost. Seděl jsem na rozvrzané židli v kuchyni svého panelákového bytu v Brně, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako o závod. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. „Chtěl jsem… jen slyšet tvůj hlas,“ vydechl jsem a připadal si jako puberťák, ne jako chlap po padesátce.

Třicet let. Třicet let od chvíle, kdy jsem za sebou zabouchl dveře našeho bytu na Lesné a nechal Janu stát v předsíni s očima plnýma slz. Tehdy jsem byl přesvědčený, že svět mi leží u nohou. Chtěl jsem víc – víc peněz, víc svobody, víc zážitků. Místo toho jsem dostal samotu, dluhy a prázdné večery.

„Jardo, já už mám svůj život,“ řekla tiše. „Děti jsou dospělé, mám vnoučata… A taky někoho mám.“

Ta slova mě bodla do srdce. Věděl jsem to – samozřejmě že jsem to věděl! Ale slyšet to nahlas bylo jako dostat facku. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak jsme spolu seděli na balkoně s kávou, jak jsme se smáli u starých českých filmů, jak jsme se hádali kvůli hloupostem. A pak ten den, kdy jsem odešel.

„Já vím,“ zašeptal jsem. „Jen… promiň.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana řekla: „Promiň i ty mně. Ale už to nevrátíme.“

Zavěsil jsem a zůstal sedět v kuchyni, kde to vonělo po staré kávě a cigaretách. Bylo mi 54 let, neměl jsem práci – naposledy mě vyhodili z fabriky před dvěma lety, když propouštěli kvůli covidu. Od té doby jen brigády, sem tam něco na černo. Děti? Syn žije v Praze, dcera v Olomouci – oba mají své rodiny, své starosti. Občas si napíšeme na Messengeru, ale většinou jen krátké zprávy typu „Ahoj tati, jak se máš?“

Vstal jsem a podíval se do zrcadla nad dřezem. Šedivé vlasy, unavené oči, vrásky kolem úst. Kde je ten Jaroslav, co kdysi věřil, že může mít všechno? Kde je ten chlap, co se nebál začít znovu?

Zazvonil telefon – tentokrát to byl můj kamarád Petr. „Hele Jardo, pojď večer na pivo,“ navrhl. „Dneska hraje Sparta s Brnem.“

„Nevím…“ zamumlal jsem.

„Přestaň se litovat! Vždyť nejsi mrtvej!“

Petr měl pravdu. Ale jak se má člověk zvednout ze dna, když má pocit, že už ho nikdo nepotřebuje? Když ráno vstane a nemá proč? Když mu chybí nejen láska, ale i smysl?

Večer jsem přece jen šel. Hospoda byla plná známých tváří – chlapi z baráku, bývalí kolegové z fabriky. Všichni řešili fotbal, politiku nebo ceny v Lidlu. Seděl jsem u stolu a poslouchal jejich řeči. Najednou mi došlo, že nejsem jediný, kdo něco ztratil.

„Hele Jardo,“ naklonil se ke mně Mirek, „ty jsi byl vždycky dobrej elektrikář. Proč si neuděláš živnosťák? Práce je teď dost.“

„A kdo mě vezme v mém věku?“ odsekl jsem.

„Ale prosím tě! Dneska berou každého, kdo něco umí! Jen nesmíš sedět doma a litovat se.“

Cestou domů jsem přemýšlel o jeho slovech. Možná měl pravdu. Možná bych měl přestat čekat na zázrak a začít něco dělat.

Doma jsem otevřel starý kufr s fotkami. Na jedné z nich jsme byli s Janou na dovolené v Krkonoších – mladí, šťastní, plní plánů. Zavřel jsem oči a cítil slzy.

Druhý den ráno jsem si sedl k počítači a začal hledat kurzy pro elektrikáře. Zavolal jsem synovi: „Ahoj Petře… myslíš, že bys mi mohl pomoct s tím živnosťákem?“

Byl překvapený, ale slíbil, že přijede o víkendu.

Začal jsem chodit ven – do parku, mezi lidi. Jednou mě oslovila sousedka paní Novotná: „Pane Jaroslave, nešel byste se mnou na procházku? Je mi doma smutno.“

Šli jsme spolu podél Svitavy a povídali si o životě. Vyprávěla mi o svém manželovi, který zemřel před pěti lety. „Člověk musí jít dál,“ řekla tiše.

Pomalu jsem začal chápat: minulost už nezměním. Ale můžu změnit to, co bude dál.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč jsme tak často slepí k tomu, co máme? Proč si uvědomíme hodnotu lásky až tehdy, když je pryč? Má ještě smysl začínat znovu po padesátce?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o nový začátek i tehdy, když už je pozdě?