Uklízečka, kterou zesměšňovali – a za tři dny rozhodla o osudu všech

„Hele, Jano, tady je další flek, asi sis toho nevšimla,“ ozvalo se za mými zády, když jsem v pondělí ráno drhla podlahu v open space kanceláři pražské reklamní agentury. Zvedla jsem hlavu a uviděla Lucii, asistentku šéfa, jak se na mě dívá s úšklebkem. Ostatní se smáli. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, ale místo toho jsem jen pevněji sevřela hadr a pokračovala v práci. Věděla jsem, proč tu jsem – a nebylo to kvůli penězům.

Před třemi týdny mi zemřela maminka. Celý život pracovala jako uklízečka a já jí vždycky slibovala, že budu mít lepší život. Ale když odešla, zůstala po ní jen malá garsonka na Žižkově a spousta nezodpovězených otázek. V den jejího pohřbu mi zavolal advokát: „Slečno Novotná, vaše matka byla tichým společníkem v reklamní agentuře Kreativní svět. Podle závěti přechází její podíl na vás.“ Nevěřila jsem vlastním uším.

V agentuře mě nikdo neznal. Rozhodla jsem se nastoupit inkognito jako uklízečka. Chtěla jsem vědět, jak to tam chodí, jak se chovají k lidem, kteří jsou pro ně neviditelní. První den byl peklo. Kromě Lucie se ke mně povýšeně choval i Tomáš, kreativní ředitel. „Uklízečka by měla být tichá jako myš,“ prohodil jednou k recepční Martině, když jsem kolem nich procházela s košem plným odpadků.

Večer jsem seděla doma a přemýšlela, jestli to mám zapotřebí. Ale pak jsem si vzpomněla na mámu – jak ji celý život ponižovali a ona nikdy neřekla ani slovo. Rozhodla jsem se vydržet.

Druhý den jsem začala víc poslouchat. Lidé si přede mnou povídali otevřeně, protože mě považovali za vzduch. Slyšela jsem Lucii, jak pomlouvá kolegyni před šéfem: „Petra je neschopná, měla by dostat výpověď.“ Tomáš zase plánoval s klientem podvodné faktury. Všechno jsem si zapisovala do malého notýsku, který jsem schovávala v kapsičce u zástěry.

Ve středu ráno jsem byla svědkem hádky mezi Martinou a Petrem z IT. „Jestli mi ještě jednou smažeš soubory, půjdu za šéfem!“ křičela Martina. Petr jen pokrčil rameny: „Stejně tě nikdo neposlouchá.“ V tu chvíli mi došlo, jak toxické prostředí tu panuje.

Odpoledne mě zastavila starší paní z účetního oddělení, paní Dvořáková. „Vy jste tu nová? Moc vás tu nevidím usmívat se,“ řekla tiše. Chvíli jsme si povídaly o životě a ona mi vyprávěla o svém synovi, který je nezaměstnaný a ona ho živí z důchodu. Byla to jediná lidská bytost v tom baráku.

Ve čtvrtek večer mi zavolal advokát: „Zítra je valná hromada společnosti. Přijďte v devět hodin ráno.“ Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co všechno jsem za ty tři dny viděla a slyšela. Máma by chtěla, abych byla spravedlivá – ale taky abych se nenechala ponižovat.

V pátek ráno jsem si oblékla svůj jediný kostýmek, který mi zbyl po maturitním plese. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a nalíčila se tak, jak mě to učila máma. Když jsem vešla do kanceláře, nikdo mě nepoznal. Lucie na mě koukala s otevřenou pusou.

„Dobrý den všem,“ začala jsem pevným hlasem. „Jmenuji se Jana Novotná a od dnešního dne jsem novou spolumajitelkou této agentury.“ V místnosti zavládlo hrobové ticho.

Šéf agentury, pan Král, se pokusil situaci zachránit: „To musí být nějaký omyl…“ Podala jsem mu dokumenty od advokáta. Když je dočetl, zbledl.

„Za poslední tři dny jsem měla možnost sledovat vaše pracovní prostředí z úplně jiné perspektivy,“ pokračovala jsem. „Viděla jsem šikanu, pomluvy i podvody.“ Otočila jsem se k Lucii: „Vaše chování ke kolegům je nepřijatelné. Od dnešního dne končíte.“ Lucie zbledla a začala koktat: „To nemůžete…“

Tomáš se snažil protestovat: „Tohle je absurdní! Já tu dělám největší zakázky!“ Podala jsem mu kopii jeho emailů s klientem ohledně falešných faktur. „Vaše místo je také volné.“

Ostatní zaměstnanci seděli v šoku a nikdo nepromluvil. Jen paní Dvořáková se na mě usmála a tiše řekla: „Děkuji.“

Když bylo po všem, sedla jsem si do máminy staré kanceláře a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme žily z ruky do úst a ona snila o lepším životě pro mě.

Večer mi volal bratr: „Jani, udělala jsi správnou věc?“ Mlčela jsem dlouho. Možná ano – možná ne. Ale aspoň už nejsem ta neviditelná uklízečka.

A tak se ptám: Kolik lidí kolem nás je neviditelných jen proto, že je nechceme vidět? A kolik špíny bychom objevili, kdybychom se na chvíli zastavili a opravdu poslouchali?