Když máma zavolala o pomoc: Tajemství, které roztrhlo naši rodinu
„Lucko, prosím tě, mohla bys mi poslat nějaké peníze na topení? Už mi přišla upomínka a já nevím, co mám dělat…“ Mamčin hlas v telefonu zněl roztřeseně, skoro až zoufale. Byla středa večer, venku už padal první sníh a já seděla v kuchyni u stolu s hrnkem čaje. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět zúžil jen na ten jeden jediný hovor.
„Mami, vždyť jsi říkala, že máš něco našetřeno. Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně, i když jsem už tušila, že odpověď nebude jednoduchá. Máma chvíli mlčela, pak se rozplakala. „Já… já ti to vysvětlím, až přijedeš.“
Zavěsila a já zůstala sedět v tichu, s hlavou plnou otázek. Věděla jsem, že musím jet domů do Jihlavy co nejdřív. Zavolala jsem bratrovi Petrovi. „Petře, máma má nějaký problém s penězi. Volala mi, že nemá na topení.“
„To si děláš srandu! Vždyť jsem jí minulý měsíc posílal tři tisíce na elektřinu,“ vybuchl Petr. „A ty? Poslala jsi jí něco?“
„Minulý týden dva tisíce na léky,“ přiznala jsem tiše.
Něco tu nehrálo. Domluvili jsme se, že přijedeme za mámou společně.
V pátek ráno jsme stáli před naším starým panelákem na sídlišti. Máma otevřela dveře a vypadala unaveněji než kdy dřív. Bylo v bytě chladno, ale ne tak, jak bych čekala – radiátory sice hřály slabě, ale rozhodně nebylo vypnuté topení.
Sedli jsme si do obýváku. „Mami, řekni nám pravdu. Co se děje?“ začal Petr bez okolků.
Máma se rozplakala. „Já… já jsem vám neřekla všechno. Mám dluhy. Vzala jsem si půjčku na opravu koupelny a pak ještě jednu na splácení té první. A teď už to nezvládám splácet.“
Zamrazilo mě. „Proč jsi nám to neřekla dřív?“
„Styděla jsem se… Nechtěla jsem vás zatěžovat. Všichni máte svoje starosti,“ šeptala máma.
Petr vstal a začal přecházet po pokoji. „A kolik dlužíš?“
Máma vytáhla složku s papíry. Když jsme to spočítali, bylo to skoro sto tisíc korun. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět.
„Mami, proč jsi nám lhala? Proč jsi říkala, že potřebuješ peníze na topení?“ vyčetla jsem jí.
„Protože už mi nikdo jiný nepůjčí… a bála jsem se říct pravdu,“ vzlykala máma.
Petr byl vzteklý: „A co táta? Ví o tom?“
Máma zavrtěla hlavou: „Nechci ho tím zatěžovat. Už tak je pořád nemocný.“
Byla jsem rozpolcená mezi lítostí a vztekem. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy nás máma držela nad vodou sama, když táta přišel o práci. Ale teď? Teď nás její tajemství rozdělilo.
Petr navrhl: „Musíme to říct tátovi. A taky si sednout všichni dohromady a najít řešení.“
Máma protestovala: „Prosím vás, neříkejte mu to! On by to neunesl.“
Ale bylo jasné, že už není cesty zpět.
Večer jsme seděli u stolu všichni čtyři. Táta byl nejdřív zmatený, pak rozzlobený a nakonec jen smutný. „Proč jsi mi to neřekla? Jsme přece rodina,“ řekl tiše.
Následující dny byly plné hádek i ticha. Petr byl naštvaný na mámu i na mě – prý jsme ji rozmazlili tím, že jsme jí vždycky všechno platili. Já jsem měla výčitky svědomí, že jsem si ničeho nevšimla dřív.
Začali jsme řešit splátkový kalendář a hledat pomoc u neziskovky v Jihlavě, která radí lidem v dluhové pasti. Máma byla zlomená studem a strachem z budoucnosti.
Jednou večer jsme seděly s mámou samy v kuchyni. „Lucko, myslíš si o mně teď něco špatného?“ zeptala se tiše.
Chvíli jsem mlčela. „Ne… jen mě mrzí, že jsi nám nevěřila natolik, abys nám řekla pravdu hned.“
Máma se rozplakala znovu a já ji objala.
Dnes už je situace lepší – dluhy splácíme společně a máma chodí na finanční poradenství. Ale naše vztahy už nikdy nebudou stejné jako dřív.
Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct pravdu těm nejbližším? A kolik dalších rodin kolem nás žije s podobným tajemstvím?