Dvacet let lží: Jeden telefonát, který mi zničil život a odhalil druhou rodinu mého muže

„Paní Novotná? Tady je Jana. Myslím, že bychom si měly promluvit o vašem manželovi.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě dodnes, i když od toho večera uplynuly už dva roky. Seděla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, popíjela čaj a čekala, až se Petr vrátí z práce. Byla jsem přesvědčená, že je na služební cestě v Brně, jako už tolikrát. Telefon zazvonil a já zvedla sluchátko s pocitem, že jde o nějakou drobnost. Ale ten hlas… byl klidný, pevný a přesto v něm bylo něco naléhavého.

„O čem chcete mluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

„O Petrovi. Myslím, že byste měla vědět, že s ním žiju už patnáct let. Máme spolu dvě děti.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila telefon. „To je nějaký omyl,“ zašeptala jsem.

„Bohužel není. Vím, že jste jeho žena. On mi to nikdy neřekl přímo, ale poznala jsem to podle účtenek, podle toho, jak mizí na víkendy a svátky. Už to dál nemůžu snášet. Musíme si promluvit.“

Zavěsila jsem a zůstala sedět v tichu, které bylo najednou ohlušující. V hlavě mi běžely všechny ty roky – naše dovolené v Krkonoších, Vánoce u jeho rodičů v Pardubicích, společné oslavy narozenin našich dětí, Aničky a Tomáše. Jak mohl? Jak mohl dvacet let žít dvojí život?

Když Petr přišel domů, stála jsem u dveří jako socha. „Přišla ti zpráva z práce?“ zeptal se bezstarostně a začal si zouvat boty.

„Volala mi Jana,“ řekla jsem tiše.

Ztuhl. Podíval se na mě a já v jeho očích poprvé spatřila strach. „Co ti řekla?“

„Že s tebou žije patnáct let. Že máte dvě děti.“

Dlouho mlčel. Pak si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Chtěl jsem ti to říct… tolikrát… Ale bál jsem se.“

„Bál ses čeho? Že přijdu o iluze? Že zničíš naši rodinu? Nebo že přijdeš o pohodlí dvou životů?“

Ten večer jsme spolu téměř nemluvili. Petr odešel spát na gauč do obýváku a já seděla do rána u okna a dívala se na prázdnou ulici pod námi. V hlavě mi vířily otázky: Kde jsem udělala chybu? Proč jsem nic nepoznala? Byla jsem tak slepá?

Dny poté byly jako zlý sen. Petr se snažil vysvětlovat, omlouval se, sliboval, že všechno napraví. Ale jak napravit dvacet let lží? Děti byly zmatené – Anička studovala gympl a Tomáš byl v devítce. Snažila jsem se před nimi držet fasádu, ale i oni cítili napětí.

Jednoho večera přišla Anička do kuchyně a posadila se ke mně. „Mami… ty a táta… vy se rozvedete?“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě nevěděla, co říct vlastní dceři. „Nevím, zlato. Táta nám lhal hodně dlouho.“

„Ale on nás má rád… nebo ne?“

„Tohle je právě to nejhorší, Aničko. On nás možná má rád, ale láska bez pravdy nic neznamená.“

Začaly chodit dopisy od právníků. Jana chtěla alimenty pro své děti – prý už toho má dost, že Petr všechno platil jen nám a na její rodinu kašlal. Petr byl rozpolcený – nevěděl, kde je jeho místo. Já jsem byla vzteklá, zraněná a ponížená před celou rodinou i sousedy.

Moje máma mi řekla: „Tohle se u nás v rodině nikdy nestalo! Jak jsi to mohla dopustit?“

„Mami, já přece nejsem slepá…“

„Ale dvacet let jsi nic nepoznala! To jsi byla tak naivní?“

Slzy mi tekly po tvářích a měla jsem chuť utéct někam daleko – do lesa za Prahu, kde bych mohla křičet do ticha.

Začali jsme chodit k rodinnému terapeutovi. Petr tam seděl jako hromádka neštěstí a já měla pocit, že už ho ani neznám. „Proč jsi to udělal?“ ptal se terapeut.

Petr jen krčil rameny: „Chtěl jsem všechno… Měl jsem vás rád obě… Nechtěl jsem nikomu ublížit.“

„Ale ublížil jsi všem,“ řekla jsem tiše.

Po půl roce jsme podali žádost o rozvod. Děti byly rozpolcené – Tomáš odmítal s Petrem mluvit, Anička mu psala dlouhé e-maily plné výčitek i otázek. Já jsem začala chodit na dlouhé procházky po Praze – od Nuslí až po Letnou – jen abych nemusela být doma sama se svými myšlenkami.

Jednou večer mi Jana napsala zprávu: „Můžeme se sejít? Potřebuju si s tebou promluvit jako žena s ženou.“

Sešly jsme se v kavárně na Náměstí Míru. Byla mladší než já, unavená, ale statečná. „Nechtěla jsem ti ublížit,“ řekla hned na začátku.

„Já vím… Ale stalo se.“

Seděly jsme tam dvě hodiny a povídaly si o všem – o dětech, o tom, jak Petr dokázal žít dva životy tak dlouho, o tom, jak jsme obě věřily jeho slibům.

Když jsem odcházela domů, cítila jsem zvláštní úlevu. Najednou už to nebyl jen můj boj – byla tu ještě někdo další, kdo trpěl stejně jako já.

Rozvod proběhl rychle – Petr odešel k Janě do Brna a já zůstala s dětmi v Praze. První Vánoce bez něj byly těžké – Tomáš odmítal rozbalovat dárky, Anička plakala u pohádek.

Ale časem jsme si našli nový rytmus. Začala jsem chodit na keramiku do domu dětí a mládeže na Pankráci, poznala nové lidi a pomalu se učila žít sama za sebe.

Dnes už vím, že život není černobílý. Že i když vás někdo zradí, můžete najít sílu začít znovu – pro sebe i pro své děti.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Jak je možné žít dvacet let ve lži? A jak poznat, kdy je čas odpustit – sobě i těm druhým?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec po takové zradě ještě věřit lidem?