Mezi láskou a výčitkami: Příběh jedné české matky a dcery

„Proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako paní Novotná?“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Její hlas byl ostrý jako nůž. „Vždycky říkáš, že jsi pro mě udělala všechno, ale když teď potřebuju pomoc, nemáš ani korunu navíc.“

Zůstala jsem stát u dřezu s mokrýma rukama a srdcem těžkým jako olovo. V hlavě mi hučelo. Tolikrát jsem si představovala, jak budeme s Lucií sedět u kávy a smát se spolu jako kamarádky. Místo toho tu teď stojím a cítím se jako největší selhání.

„Luci, víš přece, že jsem tě vychovávala sama. Táta odešel, když ti byly tři. Všechno jsem dělala jen pro tebe,“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona jen protočila oči.

„To už jsem slyšela mockrát. Ale proč to zvládají jiní? Proč máš pořád tak málo peněz? Vždyť jsi celý život pracovala!“

Ta slova mě bodla hlouběji než jakákoli jiná. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky v nemocnici na směny, na noční, na to, jak jsem si brala přesčasy, abych jí mohla koupit nové boty nebo zaplatit školu v přírodě. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale teď mi připadalo, že všechno bylo zbytečné.

Lucie se vdala před dvěma lety za Petra. Jeho rodiče, Novotní, mají velký dům v Říčanech a podnikají s realitami. Když Lucie potřebovala peníze na auto nebo novou kuchyň, Novotní jí vždycky pomohli. Já jí mohla nabídnout maximálně domácí bábovku a objetí.

„Mami, já nechci být zlá,“ řekla Lucie tišeji, když viděla slzy v mých očích. „Ale někdy mám pocit, že jsi mi nikdy nedala to, co jsem opravdu potřebovala.“

„A co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se zlomeně.

„Jistotu. Pocit, že se na tebe můžu spolehnout. Že když přijde problém, nebudeš jen krčit rameny.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Místo toho jsem si sedla ke stolu a hlavu složila do dlaní. Vzpomínky na Lucčino dětství mě zaplavily jako přílivová vlna – její první den ve školce, když plakala a já ji musela nechat s cizími lidmi; její maturitní ples, na který jsem si půjčila šaty od sousedky; Vánoce, kdy jsme místo dárků pekly perníčky a smály se u pohádek.

Ale Lucie si pamatuje spíš to, co neměla.

Ten večer odešla bez rozloučení. Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Možná jsem měla být tvrdší. Možná jsem jí měla víc říkat ne. Nebo jsem jí měla víc šetřit na budoucnost místo toho, abych jí dávala všechno hned.

Dny plynuly a Lucie se neozývala. Volala jsem jí několikrát, ale vždycky mi jen napsala krátkou zprávu: „Nemám čas.“

Začala jsem chodit na procházky do parku, abych nemusela být sama doma. Jednou jsem tam potkala sousedku Martu. „Aleno, co se děje? Vypadáš unaveně,“ zeptala se starostlivě.

Všechno jsem jí řekla. Marta mě vyslechla a pak řekla: „Víš, moje dcera mi taky vyčítá, že nemáme tolik peněz jako její tchánovci. Ale já si myslím, že děti někdy zapomínají na to nejdůležitější – že jsme je milovaly.“

Ta slova mě zahřála u srdce. Ale bolest nezmizela.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Lucie: „Můžu přijít?“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem.

Přišla večer, unavená a rozcuchaná. „Mami… promiň,“ začala hned ve dveřích. „Pohádali jsme se s Petrem kvůli penězům. On chce koupit nový byt a já nevím, kde na to vezmeme.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív. „Luci, já ti nemůžu dát peníze. Ale můžu ti dát sebe. Můžu tě vyslechnout a být tu pro tebe.“

Lucie plakala v mém náručí jako malá holka. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že jsme si zase blízko.

Dnes už vím, že některé rány se hojí dlouho a některé možná nikdy nezmizí úplně. Ale pořád věřím, že láska je silnější než výčitky.

Někdy si ale kladu otázku: Co je vlastně víc – peníze nebo pocit bezpečí? A dá se vůbec někdy napravit to, co jsme si navzájem neřekly včas?