Když už nemůžeš dál: Můj boj za vlastní štěstí v nerovném vztahu

„Markéto, proč jsi zase nekoupila to pivo? Vždyť víš, že mám rád, když je doma aspoň šest lahváčů!“ Petr stál u lednice s výrazem uraženého dítěte a já v tu chvíli cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek i bezmoc. Bylo pondělí večer, osm hodin, děti už spaly a já měla za sebou dvanáctihodinovou směnu v nemocnici. Místo poděkování za to, že jsem ještě stihla uvařit večeři a vyprat prádlo, jsem dostala výčitku kvůli pivu.

„Promiň, Petře, dneska jsem to prostě nestihla. Měla jsem toho moc,“ odpověděla jsem tiše a snažila se ovládnout slzy. Ale on jen mávl rukou a zapnul televizi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už několik měsíců žiju jako ve zlém snu. Všechno je na mně – práce, domácnost, děti, dokonce i jeho nálada. On je doma, protože je prý těžké najít práci, ale místo hledání tráví dny na gauči nebo v hospodě s kamarády.

Moje máma mi pořád říká: „Markétko, chlapi jsou prostě takoví. Musíš být trpělivá.“ Ale já už nemám sílu být trpělivá. Každý den se budím s pocitem, že jsem selhala – jako matka, jako partnerka, jako člověk. Když se podívám do zrcadla, vidím unavenou ženu s kruhy pod očima a srdcem plným smutku.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a popíjela studený čaj. Děti spaly a Petr byl zase někde pryč. Najednou mi přišla zpráva od kamarádky Jany: „Nechceš přijít zítra na kafe? Potřebuju tě vidět.“ Jana byla vždycky ta silná z nás dvou – rozvedená, samostatná, s dvěma dětmi a úsměvem na tváři. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem kývla.

Druhý den u Jany doma voněla káva a její malý syn si hrál s autíčky. „Markéto, ty jsi úplně vyčerpaná,“ řekla Jana bez obalu. „Co se děje?“ A já najednou začala mluvit – o všem. O tom, jak Petr nepracuje, jak všechno táhnu sama, jak už nemám sílu ani chuť žít.

Jana mě objala a řekla: „Víš co? Já jsem si taky myslela, že to sama nezvládnu. Ale zvládla jsem to. A ty to zvládneš taky. Nemusíš být pořád ta silná pro všechny ostatní. Zkus být silná pro sebe.“

Cestou domů mi v hlavě zněla její slova. Co když má pravdu? Co když opravdu nemusím všechno snášet? Večer jsem seděla u stolu a dívala se na Petra, jak bez zájmu přepíná kanály v televizi. Najednou jsem se zeptala: „Petře, kdy naposledy jsi hledal práci?“ Podíval se na mě překvapeně: „Co to zase řešíš? Vždyť víš, jak je to těžký.“

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale já už to takhle dál nezvládnu.“

Následující dny byly plné hádek a ticha. Petr mi vyčítal, že ho tlačím do kouta, že mu nerozumím. Moje máma mi volala každý den: „Markétko, nerozbíjej rodinu kvůli hloupostem.“ Ale já cítila, že pokud něco neudělám teď, už nikdy nebudu šťastná.

Jednoho rána jsem sbalila dětem pár věcí a odjela k Janě. Petr mi volal a psal zprávy plné výčitek i slibů. Ale já věděla, že tentokrát musím vydržet.

První týdny byly těžké – děti plakaly po tátovi, já po nocích brečela do polštáře. Ale pomalu jsem začala znovu dýchat. Jana mi pomohla najít právníka i psycholožku. V práci mě podrželi kolegové. A hlavně – začala jsem si znovu vážit sama sebe.

Po třech měsících jsme s dětmi našli malý byt v paneláku na okraji města. Není to žádný luxus, ale je to náš domov. Petr platí alimenty jen občas a pořád mi píše zprávy plné výčitek i proseb o návrat. Moje máma mě stále přesvědčuje, že bych měla dát rodině druhou šanci.

Ale já už vím jedno – nikdy nesmím zapomenout na sebe. Nikdy nesmím dovolit, aby mě někdo bral jako samozřejmost.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je pro nás ženy tak těžké říct dost? Proč máme pocit, že musíme všechno vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?