Zamčená za dveřmi: Příběh jedné české chůvy

„Okamžitě si zuj ty boty, Veroniko! Tady nejsme na vesnici!“ štěkla na mě paní Ludmila, hospodyně v domě Novotných, sotva jsem překročila práh jejich vily na Hanspaulce. Déšť mi stékal po zádech a ruce se mi třásly, když jsem si rozvazovala tkaničky. V hlavě mi zněla slova mé maminky: „Nenech se od nikoho ponižovat, holčičko.“ Ale tady, v domě, kde i kliky na dveřích byly dražší než celý náš byt v Holešovicích, jsem si připadala menší než špína na těch botách.

„Dvojčata jsou nahoře. Ať tě ani nenapadne je pustit z očí! Paní Novotná je dnes celý den v práci a pan Novotný přijde až večer. Jestli něco rozbijí, letíš!“ pokračovala Ludmila a její pohled mě propaloval skrz naskrz.

Vystoupala jsem po schodech do dětského pokoje. Klárka a Matěj, pětiletá dvojčata, mě přivítali s rozesmátýma očima a hromadou plyšáků. „Pojď si s námi hrát na schovku!“ volala Klárka. Snažila jsem se usmát, ale v břiše mi ležela tíha nervozity. Věděla jsem, že Ludmila mě sleduje jako jestřáb.

Dopoledne ubíhalo pomalu. Děti byly živé, ale hodné. Když jsem jim četla pohádku o Karkulce, slyšela jsem z chodby tlumené hlasy. „Ta holka je moc drzá. Musíme ji dostat pryč,“ šeptala Ludmila do telefonu. Srdce mi bušilo až v krku. Proč mě tak nenávidí? Vždyť jsem tu teprve druhý den.

Po obědě přišla Ludmila do pokoje s ledovým úsměvem. „Děti, pojďte si umýt ruce do koupelny. Veroniko, pomoz jim.“ Poslechla jsem. Jakmile jsme byli všichni uvnitř, Ludmila za námi zabouchla dveře a otočila klíčem.

„Panebože! Co to děláte?“ vykřikla jsem.

„To je za to, že se pleteš do věcí, do kterých ti nic není! Zůstaneš tu, dokud si to nerozmyslím!“ ozvalo se zpoza dveří.

Dvojčata začala brečet. Klárka se ke mně přitiskla: „Veru, já mám strach.“ Snažila jsem se je uklidnit: „Nebojte se, všechno bude v pořádku.“ Ale sama jsem měla slzy na krajíčku. Zkusila jsem kliku – marně. Mobil jsem nechala v kuchyni.

Minuty se táhly jako hodiny. Děti plakaly a já je objímala. Přemýšlela jsem, co bude dál. Co když mě obviní z něčeho zlého? Co když přijdu o práci? Vzpomněla jsem si na tátu – jak přišel o místo kvůli pomluvě kolegy a jak jsme pak žili z ruky do pusy.

Najednou jsme zaslechli hlasy z chodby. „Kde je Veronika? A proč děti pláčou?“ To byl pan Novotný! Srdce mi poskočilo nadějí.

„Nevím, pane. Asi šla ven s dětmi,“ lhala Ludmila.

„To není možné! Slyším je tady!“ Pan Novotný přiběhl ke dveřím koupelny a zabouchal: „Veroniko? Jste tam?“

„Ano! Jsme tu zamčení!“ vykřikla jsem.

Za chvíli už pan Novotný odemykal dveře náhradním klíčem. Děti mu skočily kolem krku a já se rozplakala úlevou.

„Co se tady stalo?“ zeptal se přísně.

Než jsem stačila odpovědět, Ludmila spustila: „Chtěla utéct s dětmi! Je nezodpovědná!“

Ale Klárka ji přerušila: „To není pravda! Ludmila nás zamkla!“

Pan Novotný se zamračil: „Ludmilo, okamžitě do kanceláře.“

Zůstala jsem stát na chodbě s dětmi v náručí a třásla se po celém těle. Pan Novotný mi podal sklenici vody: „Omlouvám se za tohle všechno. Prosím, řekněte mi pravdu.“

Vyprávěla jsem mu všechno – o Ludmiliných poznámkách, o tom, jak mě sledovala a jak nás zamkla v koupelně. Děti mu to potvrdily.

Ten večer byla Ludmila propuštěna. Paní Novotná mi poděkovala za odvahu a nabídla mi trvalou smlouvu. Ale já už věděla, že v tomhle domě nezůstanu. Chtěla jsem být někde, kde si lidé váží práce druhých a kde strach není každodenním hostem.

Když jsem odcházela z vily s kufrem v ruce, Klárka mě objala: „Veru, jsi ta nejlepší chůva.“ Usmála jsem se přes slzy: „A vy jste ty nejstatečnější děti.“

Doma jsem dlouho seděla u okna a přemýšlela: Proč lidé jako Ludmila potřebují druhým ubližovat? A proč je tak těžké postavit se za sebe, když jste na dně? Možná právě proto – abychom jednou mohli být silnější.