Když tchyně rozhoduje za mě: Můj útěk zpět k mámě a nový začátek

„No, vezmeme si ten úvěr?“ pronesla paní Novotná, Marekova maminka, s pohledem upřeným na svého syna. Seděla jsem u stolu, ruce složené v klíně, a v tu chvíli jsem měla pocit, že jsem průhledná. Marek se na mě ani nepodíval. „Já myslím, že jo, mami,“ odpověděl tiše, jako by to byla samozřejmost. V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo. Byla jsem vdaná sotva půl roku a už jsem věděla, že v téhle rodině nemám hlas.

Když jsme se s Markem brali, byla jsem plná nadějí. Věřila jsem, že spolu zvládneme všechno. Ale realita byla jiná. Po svatbě jsme se nastěhovali k jeho rodičům do jejich bytu na Jižním Městě. Prý jen na pár měsíců, než našetříme na vlastní bydlení. Jenže měsíc za měsícem plynul a já se cítila čím dál tím víc jako host na návštěvě, který nesmí nic říct.

Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní, abych mohla v klidu odejít do práce a vyhnout se společné snídani. Paní Novotná měla vždycky připomínky – proč nejím chleba s máslem, proč si dávám kávu bez mléka, proč nosím do práce sukni místo kalhot. „Lucie, měla bys být víc praktická,“ říkávala mi s úsměvem, který byl všechno jen ne upřímný.

Marek byl zvyklý poslouchat svou mámu ve všem. Když přišlo na rozhodování o čemkoliv – od nákupu nové lednice až po plánování dovolené – vždycky se radil s ní. Já jsem byla ta poslední, koho se někdo ptal na názor. A když už jsem něco řekla, většinou to skončilo tichým přehlížením nebo ironickým úsměvem.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a snažila se najít odvahu promluvit si s Markem. „Myslíš, že bychom mohli začít hledat vlastní byt?“ zeptala jsem se opatrně. Marek ani nezvedl oči od telefonu. „Teď to není vhodné, Lucie. Máma říkala, že je lepší počkat.“

V tu chvíli mi došlo, že v tomhle domě nikdy nebudu mít domov. Byla jsem jen přívěšek svého muže, někdo, kdo nemá právo rozhodovat o svém životě. A pak přišel ten den s úvěrem. Paní Novotná rozhodla, že si vezmeme společný úvěr na rekonstrukci bytu – samozřejmě bez mého souhlasu.

Večer jsem seděla na posteli a dívala se na Mareka. „Proč jsi mě nezahrnul do rozhodování?“ zeptala jsem se tiše. „Lucie, vždyť je to pro nás všechny,“ odpověděl podrážděně. „Nemusíš všechno tak řešit.“

V tu chvíli mi tekly slzy po tvářích. Vzpomněla jsem si na svou mámu – jak mě vždycky podporovala, jak jsme spolu dokázaly mluvit o všem. Najednou jsem měla jasno. Tady už nechci být.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí do tašky a zavolala mámě. „Mami, můžu k tobě na pár dní?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. „Samozřejmě, Lucinko,“ odpověděla bez váhání.

Když jsem odcházela z bytu Novotných, nikdo mi neřekl ani slovo. Jen paní Novotná mě sjela pohledem a pronesla: „Tak snad si to rozmyslíš.“

U mámy doma jsem poprvé po dlouhé době mohla volně dýchat. Seděly jsme spolu u čaje a já jí všechno vyprávěla. „Lucinko, musíš myslet hlavně na sebe,“ řekla mi máma a pohladila mě po vlasech.

Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Marek mi volal několikrát denně, posílal zprávy plné výčitek i proseb. Ale já už věděla, že zpátky nemůžu. Potřebovala jsem najít sama sebe – zjistit, co vlastně chci od života.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze, zapsala se do kurzu keramiky a poprvé po letech si dovolila myslet jen na sebe. Postupně jsem získávala zpět sebevědomí i radost ze života.

Jednoho dne mi Marek napsal: „Vrať se domů.“ Ale já už věděla, že domov není místo, kde tě nikdo neposlouchá.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech a učím se být šťastná i bez někoho vedle sebe. Někdy je mi smutno, ale vím, že to bylo správné rozhodnutí.

Ptám se vás: Proč je v některých rodinách tak těžké přijmout nového člověka? A kdy jste naposledy mysleli jen sami na sebe?